Před 23 roky jsem měl tu čest promluvit za redakci Rudého práva na celostátním semináři v Praze, věnovaném 40. výročí prvního českého vydání Reportáže, psané na oprátce. Legendární knihy, jež obletěla celý svět. Tenkrát jsem se blíže seznámil s některými hlavními aktéry Fučíkova svědectví z vězeňské kobky - Gustou Fučíkovou, Jožkou Baxovou, Jaroslavem Horou. A také Věrou Roučkovou z Plzně, Fučíkovou sestrou. Na semináři jsem osobně poznal i blízké z rodin dalších osobností čs. protinacistického odboje: Jana Brunclíka, syna popraveného Stanislava Brunclíka, redaktora Rudého práva. Emilii Pikhardtovou-Friedovou, přítelkyni Jana Černého, a také dvě sestry Miloše Krásného. Semináři byli přítomni rovněž novináři z dalších socialistických zemích i vzácní indičtí hosté - žurnalisté R. K. Anand a Ashoj Jain z Dillí.
Tenkrát v září 1985 jsem byl redakcí pověřen přednést na semináři text vůbec první recenze na první vydání Reportáže, psané na oprátce, která vyšla v říjnu 1945 v nakladatelství Svoboda. Recenze, publikovaná v Rudém právu, pochází z pera jeho redaktora Karla Konráda. Je nádherným zážitkem ji číst. Ve svých řádcích vypovídá úplně všechno. Možná že mnozí, i ti starší, si ji už nepamatují. Není divu, hlava je kedlubna a časem zdřevění, říkával můj děd. A ti mladší ji ani neměli možnost poznat vůbec v nestydaté době obrazoboreckých orgií a převracečů historie, kdy v rodné zemi autora Boženy Němcové bojující se nyní bojuje především o koryta a pochybnou slávu titulu největšího bijce »komančů.« Ona jedinečná Konrádova recenze se jmenuje Nezničitelnost ducha. Dovolte mi, milí čtenáři, abych vám ji opět přiblížil.
jel
Nezničitelnost ducha
Kdybychom se měli vcelku rozpomenout na vše, co krásného a vábivého bylo vytvořeno v kulturním oboru od 28. října 1918 až dodnes, tedy za plných 27 let, věru že by naše mysl byla příliš zmámena z těch navrstvených a nejrozličnějších skvostů. Kritik, ať literární, výtvarný, hudební nebo vědecký, stěží by nezabloudil, kdyby měl stručně vylíčit, leda by se neubránil zakoktání, své dojmy z letmé přehlídky všech vitrín, z nichž by byly ony šperky nashromážděny. A každý by musel upadnout do velmi zřetelných rozpaků. A na své čisté svědomí by sotva mohl odpovědět, co považuje za nejlepší a nejpoutavější.
Opusťme patro, které je věnováno libozvučným notovým klíčům. Vyběhněme, minuvše komnaty, kde štětce a dláta usilovaly zpodobit své snové pojetí krásy, do pokojů literatury. Mimoděčně snímáme klobouk a chůze po špičkách se nám vnucuje sama. Milovníci poezie jistě tu zapomenou, zbožně našlapujíce, že se venku už stmívá, a že je třeba také myslet na jídlo, ba že bude třeba jít spát. Nerušme jejich rozkochání. Ať je tu třeba zavře kustod přes noc. Však se tu nebudou cítit osamělými. Budou s nimi hoboje dostaveníček a nášepty fontán i vanutí vzpour, zpovědi snílků i žalobců. Rouhavá prahnutí i mámení přeludů, vrkání hrdliček i pokřik jestřábů. Ladičky nokturn i nejněžnější pocely i krutá objetí.
A to jsme ještě nevstoupili do sálu, nad nímž se pyšní nápis »Beletrie«, kde jsou ty objemnější baňky, jakož i křivule, v nichž se hledalo tajemství pravdy, přetvářky, spravedlnosti, anebo v nichž se rýžovala zlatá zrna, jimiž je řečiště naší mateřštiny sice bohaté, než které vydává jen těm odvážným a nejtrpělivějším lovcům, kteří rozumějí tajemství, tajemným posuňkům víl a provazolezců.
U východu, takřka zcela poslední v řadě vystavených knížek, zvábil naši pozornost spis, celkem ne tlustý, leč úžasně se odlišující svým vnitřním paré od všech těch vskutku esteticky nejvybranějších svazků. Když jsme tu knížku vyňali z přihrádky, tu ještě naléhavě zjišťujeme, ať ji prohlížíme jakkoliv, že z té spousty vystavených zde děl není jí ani jediné rovné. Jako kdyby byla tištěna úplně odlišným a dosud nepoznaným písmem. Nějakou doposud neobjevenou abecedou. Žádná z jejich stránek, a jsou jich tu desetitisíce, není s ní ani zdaleka pokrevně spřízněna. Slabikujeme - již je totiž značné šero - její titul: Julius Fučík - Reportáž, psaná na oprátce.
Snad mi laskavě odpustí přátelé básníci a spisovatelé i profesionální estéti: tato kniha nás všechny přežije! Mysleme, prosím, na okamžik v staletích: připouštím, abych byl co neohleduplnější, že z mnohých dnešních autorů budou za několik set let jednou otiskovány v historických výborech různé ukázky, než Fučíkova kniha bude stále znovu vydávána a znovu čtena úplná! Protože je dílem, jaké nemá obdoby v celé světové literatuře: byla napsáno na popravčím špalku, a to ještě jenom v útržcích okamžiků, kdy se kat poobrátil.
Jistě bude vydáno mnoho knih - a doufejme, že velmi hodnotných - vyličujících muka gestapáckých výslechů, tortury koncentráků, než všechny ty kapitoly budou složeny dodatečně, v teple bezpečí pilována jejich závažná souvětí (z šálku bude stoupat bohumilá vůně kávy), kdežto Fučík byl nucen chvatně črtat na papírcích, které mu občas propašoval dozorce, aby je popsané ihned roznesl po adresách přechovávačů, takže autor neměl ani možnost přečísti, co napsal den předtím, natož pak aby mohl souvisle všechno uvážit - a v kteroukoliv hodinu se mohly rozevřít dveře kopnutím, aby byl vyveden...
Kdybych měl tu čest být ministrem, navrhl bych v zasedání, aby se vláda usnesla rozšířit tento spis do všech jazyků, do celého světa. Neboť nic nemůže krásněji a přesvědčivěji dosvědčit sílu českého ducha, z jeho chvílí v Olivetské zahradě, jako tyto nesmírně lidské a tak samozřejmě hrdinské archy, na nichž lpí jediná nepravda, a to ta, že byly nazvány, ze skromnosti odsouzencovy, jenom reportáží...
Julius Fučík, ztlučen tak, že již lékař vyplní jeho úmrtní list, aby jako zázrakem vstal a živil sílícím vínem své víry a odvahy všechny malověrné spoluvězně, musí přece myslet, ač rozbolavěn ranami a hrdelním ortelem, na leckteré naše dosud nesplacené kulturní dluhy, jako Jana Nerudu, Karla Sabinu - a v tom je bezpříkladná velikost a nezničitelnost Fučíkova ducha! Například dr. Josef Träger dostal od něho tajný písemný vzkaz z Pečkárny, v němž jej upozorňuje, aby byla vydávána edice »Zapomenutých básníků« a vyjmenovává pořadí i názvy čísel.
K. J. Beneš, který s ním byl žalářován na Pankráci, vyprávěl nám: »Fučík byl legendární vězeň. Dovedl říkat gestapákům pravdu do očí, říkal jim, že prohrají.« A klavírista Jan Kaláb mi pověděl, co Julius šeptal nově přivedeným vězňům: »Nikdy neměňte výpověď! Nebojte se bití, na to si zvyknete.«
Netroufám si rozebírat Fučíkovu Reportáž, tu hrdinskou a čistou knihu, prostou jakýchkoliv literárních obmyslů, a přece nejliterárnější - neboť její výraz a forma jsou příliš podmíněny lidstvím, takže se i její umělecká cena rovná té nejúžasnější románové kráse, jakou představuje sám život.
Vzpomínám si na ty kratochvilné časy, dávno minulé, kdy jsme milovali pouťové střelnice na Karlově náměstí. Z redakce Trnu, která byla naproti, přinesli jsme si menší zálohu a vzápětí to pálili předivoce jako u Hradce Králové. Majitelé kočovného podniku museli poodejít stranou, aby nám nezakrývali cíle, celou střelnici jsme jim roztloukli. Ač jsme již neměli ani korunu na broky, všechny zakoupené zmizely z misek, běda, kdo si nepospíšil, tomu je druh uzmul, jen Fučík střílí, střílí, směje se jako kolo štěstěny. I miska před ním je prázdná. Ukryl si totiž několik nábojů do úst. A kulička nad vodotryskem se rozletěla každou jeho ránou na kousky. Jaký jsi byl, Julku, čarostřelec!
Autor: jel
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)