V jeho verších se mnohokrát opakuje slovo láska. To jsou tak láskyplné? Dovolte mi pokus o důkazy, že ne vždycky... Jak otázka vznikla... V Lidových novinách byla v létě 2001 uveřejněna diskuse Prof. B. Hodka a Prof. M. Hilského. Bylo otištěno vedle sebe sedm překladů sonetu 83. Vlivem pana Roye Spáčila, Angličana, který žije v Čechách, jsem poslala redakci Lidových novin dvě pokusná znění sonetu 83. Obě redakce otiskla. Pak jsem slyšela v rozhlase výzvu, aby se posluchači účastnili soutěže o shakespearovský sonet. Napadl mi žert, který se jmenuje Ohlas písně britské: »K čemu mě inspiruje Šejk... Je plný vášní, plný zvratů, to já jsem kliďas jako Švejk, jen trochu po šejkovsku matu. Jestli mám smolit sonety, tak bez vášní a bez napětí. Kašlu na umné přemety, na které ctitel přímo letí. Šikovně uhnu havárce všech vyhlášených vykladačů, jak hladce nebo obrace roztočit sonetovou káču. A pro rádce i pro zrádce her uctívačů nezapláču.« Poslala jsem ho nevhodně do Rozhlasu a zapomněla na něj.
Už předtím vznikly spontánně sonety 127 a 128. Ve Tvaru z těch dvou otiskli 127. Po nějaké době jsem dostala balíček a byli jsme doma příjemně překvapeni dopisem pana Dr. Hurníka mladšího: »Dovolte, abych Vám srdečně blahopřál k úspěchu v soutěži stanice Český rozhlas 3 - Vltava o nejlepší shakespearovský sonet. K naší velké radosti se této básnické hry zúčastnilo více než 190 posluchačů a počet příspěvků se nám ani nepodařilo spočítat - bylo jich hodně přes tisíc. Jistě Vás potěší, že porota, vedená profesorem Martinem Hilským, zařadila Vaše verše mezi nejlepší příspěvky...« Honem jsme pustili přiložený magnetofonový pásek, protože jsem si ještě pořád nevzpomněla na svůj žert. Pořadatelé soutěže s velkorysým smyslem pro humor se o žertu jen letmo zmínili, a jako jeden z oceněných přednesl pan Soukup můj pokus o sonet 128. Jak se dostal do rozhlasu, nevím. Stala jsem se tedy z profesionálky amatérkou. To mě postihuje od roku 1990. Za jedinou knížku jsem od té doby dostala honorář, ale ten za mne vydobyla právní zástupkyně. Mé knížky nakladatelé nechtějí, protože nebudím senzaci a v literárních časopisech sama honorář odříkám, protože jejich situace je stejná jako moje.
Samozřejmě jsem se pokusila vstřícnosti Rozhlasu využít. Dosáhla jsem od pana redaktora M. Doležala této odpovědi: »Děkuji Vám za zaslaný soubor Vašich veršů, ale bohužel je ve vysílání nemohu uplatnit a vracím. Jedním z hlavních důvodů je to, že pořady o poezii a s poezií jsou stále více v programu kráceny, tedy je jich neuvěřitelně málo a sotva do nich stačím vtěsnat zajímavé novinky z domova i ze světa a 'sondy' k podstatným autorům minulosti. Jistě chápete, že na širší rozhlížení po krajině české poezie jaksi není v rozhlase místo - snad v literárních časopisech jako je brněnský Host, pražský Tvar, Literárky... »Tvar číslo 18 tytéž mé verše ve své příloze otiskl. Řeknete si, mají místa víc. Myslím, že ani ne. Ale neusiluji o uznání svých vlastních veršů, to nechám na čtenářích. Jestli mi jde o nějaký boj, tak za české autory se srdcem normálně vlevo, jako ho mám i já. Rozhlas - tak jako čeští nakladatelé - je odmítá.
Vraťme se k Shakespearovi. Je to anglický klasik, takže pro toho je všude místa habaděj, víc než pro klasiky české. Jsou jeho sonety výhradně poezie milostná? A je ve všech verších nadčasový? Omlouvám se jeho ctitelům, odporuji tvrzení, že překonal všechny přehrady času, i když s ním svádí obdivuhodný boj. V sonetu 129 je poplatný své době, ta zatracovala intimní vztahy na rozdíl od naší, která tyto vztahy devastuje reklamní zálibou zveřejňovat je mimo lásku.
Pokus o překlad sonetu 83 mě inspiroval, upozornil na to, že nějaký ješitný šlechtic se cítil dotčen, protože ho Shakespeare ze sonetového velebení vynechal. Tím vznikla pochybnost, že se všechny sonety vztahují k jedinému šlechtici, který by údajně měl být milencem básníka, pochybnost, jestli šlo vůbec o intimní vztahy a proč tedy Shakespeare sonety psal. České překlady je všechny pojímají jako milostnou poezii. Ale určitá místa v díle tomu odporují. Přehnaná chvála v sonetu 53 je přece spíš výsměch, podobný černému humoru Dostojevského. To mě přitáhlo k pokusu překladem se do sonetů dostat. Ono čtení nejde tak do hloubky jako překládání. Angličtinu neovládám, ale mám překlady Vrchlického, Vladislava, namátkou i některé jiné a knihu Hilského (jeho převod pomohl málo, ale výkladové texty mnoho) a mám přece slovníky. Nutkavé zaujetí mě opustilo po čtyřiceti dvou sonetech, ty mě stačily přesvědčit, že původní inspirace je správná. Takže nejsou mé pokusy soutěžní, jde mi o důkaz jiného pojetí. Vydáme je ve vlastním nákladu v počtu padesáti exemplářů.
I vědci připouštějí, že verše, kterými se básník snažil přimět mladého šlechtice, aby se oženil, vznikly na objednávku ženichovy matky. Shakespeare asi nemohl odříci. Nenarodil se jako šlechtic a dlouho potřeboval pro své umělecké uplatnění protekci. I další sonety až do 126. vznikly pravděpodobně ze stejné nutnosti. Teprve od 127. jsou obrazem básníkovy lásky k míšence. Badatelé ji pojmenovali »černá dáma«. Uvádějí, že snad to byla milenka vysoce postaveného muže. Podle Shakespearova zpodobení měla černou pleť, vědecké úvahy o jejím šlechtictví jsou dodnes poplatné anglickému chápání hodnot, mohla to být leda nemanželská dcera velmože. Hrála výborně na virginal, měla přístup do urozené společnosti (tak jako Shakespeare), mohla to být i herečka básníkova divadla. Kdo ví... Pozvolná změna Shakespearovy lásky z obdivu ve vášeň odhaluje v básníkovi trpícího žárlivce. Až poslední sonet, který je (jako u Shakespeara často) zpracováním antického námětu, zbavuje vztah příměsí a dává za pravdu vítězné lidské lásce.
Pojetí Shakespeara jsou různá, přijměte vlídně i můj pokus.
WILLIAM SHAKESPEARE
Sonet 29
Když cítím, jak mě osud nemá rád,
naříkám nad tím, že jsem odvržený
a obtěžuji marně nebe zrad,
hluché, jak vidím, k prosbě o slyšení,
abych byl jiný, plný naděje,
získal dost přátel rozhledem a vzhledem,
tvořivě uměl vstoupit do děje,
jenže má radost her se stala jedem.
Ve chvíli, kdy sám sebou pohrdám,
mihneš se v mysli. A jsem hned jak skřivan,
když z černé hroudy do nebeských bran
vyletí zjitra, a jen chválu zpívám.
Takový poklad jsi mi přízní dal,
že neměním, jsem bohatší než král.
Sonet 34
Proč jsi mi slíbil prosluněný den,
já bez pláště se do neznáma vydal,
jsem přízemními mraky ohrožen,
a ty se skrýváš za mlhavý příval.
Nestačí, když ta mračna rozhrneš,
otřeš mi skráně, rozbrázděné v boji,
to uznat jako lék by byla lež,
co hojí ránu, hanbu nezahojí.
Ani že je ti stydno není dost,
lituješ, já však trpím, nikdo jiný,
má rána nedá ani na lítost,
protože nesu kříž za tvoje viny.
Tvé perly slz však hanbu odplaví
a snad zaplatí všechna bezpráví.
Sonet 40
Všechno, co miluji, si vezmi, na!
Máš nyní víc, než jak to vždycky bývá?
A je to láska vskutku skutečná?
Patří ti všechno moje odjakživa.
Jestli chceš moji lásku vyzkoušet,
nejde ti vytknout, že je to má žena,
běda, když jsi ji mimoděky sved,
nabažíš se jí, bude odmrštěna.
Odpouštím lásce něžné vloupání
do nejdražší mé lásky rozechvělé,
třebaže přítel křivdou poraní
daleko víc než lítí nepřátelé.
Sluší ti zlo, mě vrhá do útrap,
nezlob se na mě, to mě radši zab.
Sonet 53
Z jakých jsi podob, z jakých pavučin,
že budíš tolik stínů minulosti?
Každý má jednu podobu a stín,
ty si jich můžeš půjčit po libosti.
Ptejme se, jak vypadal Adonis,
a jsi to ty, jen v trochu jiné póze,
Heleně stačí dodat sem tam rys,
a jsi to ty, jen krásnější a v tóze.
Když je řeč o jaru a podzimu,
jaro je leda odvar tvého zjevu,
podzim je štědrost, voní po vínu,
tak najdem ve všem jen tvých darů plevu.
Jsi všechna krása. Míjí bezděky,
jen ty, jen ty jsi tady navěky.
Sonet 57
Když jsem tvůj otrok, tak co můžu chtít,
než ve dne v noci čekat na tvůj rozkaz,
jak by se dal můj čas líp naplnit,
než nemyslet a klanět se ti po pás.
Hodiny běží světem bez konce,
pro tebe hlídám je, můj pane, stále,
necítím hořkost, přijmu dokonce,
až mi dáš, svému služebníku, vale.
Ptát se tě na pletky, to byl byl jed,
to jako žárlivost a závist vyzní,
jsem otrok, a tak musím přihlížet,
jak jiné, jiné obšťastňuješ přízní.
Láska je slepá, dělej si, co chceš,
nemám to za špatnost a za faleš.
Sonet 94
Kdo může ranit, ale neraní,
co není důstojné, to neudělá,
pevný jak skála zvládá ostatní,
a nemá slabost pro lákadla těla,
ten dědí přízeň nebe po právu,
s přírodou hospodaří, sobě vládne,
je šlechtic, nelze váhat o stavu,
to jiní slouží vlastní slávě snadné.
Do letní chvíle voní letní květ,
třeba jen svého života si hleděl,
ale když náhle nakazí ho jed,
nad jeho vznešenost je prostý plevel.
Když vůně vlastní vinou zahnije,
nic nepáchne jak shnilá lilie.
Sonet 121
Lépe být špatný, než se špatným zdát,
být obviňován, vláčen v hubách lidí,
že tonem v radovánkách napořád,
není to tak, jen oni to tak vidí.
proč by měl jejich zkřivující zrak
slídit a záměr odsuzovat ostře?
Nebo můj projev kroutit všelijak
a vidět špatnost, v čem já dobrý postřeh?
Já, to jsem já, a co se týká jich,
vytčené výtky padnou zpátky na ně.
Jsem rovný a ta horda prohnaných
nemůže chápat moje čisté zbraně.
Leda by z jejich brebtů vyhřezlo,
lidé jsou zlí a vládne jenom zlo.
Sonet 129
Utrácet ducha, marně plenit stud
je lovit ukojení. Lže a špiní,
útočí, když je plané doposud,
přísahá křivě, kupí kruté viny,
pohrdá tím, kdo se mu lapit dá,
když vzplane vášeň nerozvážná,
je nenáviděné jak návnada,
hozená, aby ulovila blázna.
Blázen, kdo loví, kdo je uloven,
kdo předtím, přitom, potom třeští.
Z příslibu blaha má bláhový sen,
i když chtěl dojít pravdivého štěstí.
To každý ví a jen by vědět chtěl,
jak nepropadnout nebem do pekel.
Sonet 138
Když mi má láska lásku přísahá,
věřím jí víc než pravdu klamné lhaní,
lhát, že jsem chlapec, je věc neblahá,
o falši světa já prý nemám zdání.
Přesto se náhle cítím omládlý,
víme, že minula má dobrá léta,
její rty lžou, že můj věk uhádly,
věřím jí, tak nám lhaní dvojmo vzkvétá.
Proč ona nepřizná, že pravdu ví,
proč já se mluvit o svém věku zařek?
Stářím se v lásce nikdo nechlubí,
v stáří je lásce málem hanba za věk.
Tak leží ve lži naše životy,
a našim lichostem to lichotí.
Sonet 147
Má láska, to je vleklá horečka,
ráda se přikrmuje do zhloupnutí,
je blažená, že chorý nepřečká
tu zvrácenost své nedochůdné chuti.
Rozum je lékař té mé choroby,
já neposlechl a byl plný výhrad,
opustil mě, co se prý nazlobí,
kdo touží, umírá, a nechce vyhrát.
Kde není rady, není pomoci,
duši mám šílenou a v bludech nahou,
je omámená dlouhou nemocí,
mimoděk vykřikuji pod přísahou:
Tvé bílé cti já letěl na pomoc,
a ty jsi černé peklo, temná noc.
Přeložila ZDENKA BERGROVÁ
Autor: Zdenka Bergrová
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)