Kniha o »bezectných lidech« s podtitulkem O katech, děvkách a mlynářích se zaměřuje na »nepočestnost a sociální izolaci v raném novověku« a vydalo ji nakladatelství Dokořán (Praha 2003, 107 s.). Její autor, Richard van Dülmen, má za sebou dlouhou řádku publikací, v nichž se zaměřil na problémy tzv. mikrohistorie především výjimečných situací. V knize Bezectní lidé poskládal pestrou mozaiku svědectví z různých pramenů, hlavně právní povahy, z německy mluvících zemí střední Evropy.
   Mnohého čtenáře na první pohled může udivit množství různých odsudků těch, kteří se nemohli stát příslušníky »počestných kruhů« měšťanské společnosti (podotkněme, že sám termín »raný novověk«, někdy zaměňovaný za »pozdní středověk«, je dobou formování kapitalismu, ale řada autorů se právě termínu kapitalismus úmyslně vyhýbá, protože jim zní příliš marxisticky).
   K nepočestným lidem se řadili zrozenci z nemanželského lože, osoby slovanského původu, příslušníci rozmanitých povolání, jako byli třeba pláteníci, výběrčí daní, pištci, trubači, lazebníci, děti soudních a městských sluhů, soudních a robotních drábů, hrobníci, ba i mlynáři a ovčáci. Někdy jsou zajímavá dobová zhodnocení těch, co byli vylučováni z počestné společnosti: ovčáci proto, že prý i kradou, přiživují se kriminálními delikty, že mívají čarodějnické schopnosti a že čas od času vykonávají činnost, která byla příslušna pohodným - odstraňovali třeba mršiny uhynulých zvířat.
   K nepočestným se počítali i ševci. Soudní protokoly z těch dob jsou plny záznamů o deliktech a právě tato klasifikace umožňovala autorovi utřídit látku do zvolených skupin.V první části Bezectných lidí byli umístěni »vaganti a nepočestní řemeslníci«, ve druhé části kati a pohodní, pak došlo k zařazení »diflamujících« trestů a sebevrahů. Prostě, jiný kraj, jiný mrav, ale doba byla přece jen podobná i na jiných územích, takže se můžeme domnívat, že v té či oné míře byla srovnatelná i s naším územím. Na obzoru ještě nebyla tolerance a užití osvobozujícího rozumu, ostatně tak tomu není ani dnes. I za našich časů jsou některé skupiny lidí a jednotlivců vylučovány ze společnosti, viz lustrační zákon.
   I poučený čtenář v knize narazí na četné termíny, s nimiž si nemusí vědět rady a je v nejlepším případě odkázán na slovníky cizích slov, kde však pravé významy také nemusí najít. Je to čtenářský rušivý moment prodírat se slovy jako »infámie«, byť něco se o tom lze dovědět z poznámky na s. 89, »eklatantní« atd., čemuž by snadno odpomohl slovníček neobvyklých a cizích výrazů.
   Knihu z německého originálu přeložil Josef Bouček.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]