Publicista a spisovatel Jiří Hájíček (České Budějovice), je autorem románu RYBÍ KREV (vydal v roce 2013 brněnský Host, kniha byla obeslána do Magnesie Littery, má 354 str.). Už samotný název je víceznačný. Vždyť rybí krev je možno chápat jako životodárnou tekutinu, avšak sám si nejsem jist, zda »rybí krev« je možno chápat sémanticky jen jako cosi příjemného (snad i to autor měl na mysli, nevím, snad jen to, že při zpracování ryb vyteče mnoho rybí krve do odpadu).
Knize se dostalo velké slávy ještě před jejím vydáním, po vytištění byly (a jsou) pořádány četné besedy, autorská čtení, a to nepíši o široké propagaci Rybí krve včetně rozhlasového vysílání. Pozorný čtenář se však musí nevyhnutelně nad tak velkorysou kampaní zamyslet.
Na první pohled by se mohlo zdát, že se snad jedná o budovatelský román, jakých má naše literatura mnoho, a pro jižní Čechy by byla z tohoto hlediska příznačná díla českobudějovického, již zemřelého autora Vladimíra Michala; jeho knihy i publicistika se ovšem týkaly především Lipna. Zde jde o Temelín, o Jadernou elektrárnu v Temelíně, o prostor mezi Českými Budějovicemi, Hlubokou nad Vltavou a Týnem nad Vltavou. Tato JETE byla plánována již dlouho před listopadovým převratem r. 1989 a je jisté, že od té doby až k dnešku a jistě i do budoucna se JETE potýká s celou řadou nesnází, jako je třeba »zápas« o její dostavbu mezi třemi mezinárodními konsorcii. Vede se spor u úložiště jaderného odpadu atd.
Jiří Hájíček si z toho všeho vybral důsledky a vlivy, jaké má výstavba JETE na místní obyvatele. JETE se mu ovšem jeví coby nestvůrná gigantická stavba, kvůli níž se mění nálady místních lidí. Ti opouštějí již beztak vylidňující se region a získávají byty v panelácích (hlavně České Budějovice, ale i Týn nad Vltavou) vybavených sektorovým nábytkem. Téma nenové, vzpomeňme třeba na dávnou prózu Jana Čepa, pojednávající také o změnách vzniklých výstavbou přehrady na Dyji u Bítova. Jiří Hájíček si zvolil – vedle množství vedlejších postav – tři hlavní, mladé ženy, kamarádky Hanu, Olinu a Annu. Ty prožívají přítomnost vlastně od doby převratu v r. 1989 (ale i nedlouho předtím), se všemi známými příznaky, jako je studium u nás i v zahraničí, doléhá na ně i zájem o to, jaké to bylo dříve (proto zájem o kronikářství), jsou svědky rakouských protestů proti Temelínu a dokonce se jedna dosti výrazně do takového protestního hnutí aktivně zapojí. Hájíčkovi připadá, že snad všichni jsou proti atomové elektrárně, nad vším také visí vzpomínka na černobylskou katastrofu. Přitom však si je vědm, že rostoucí spotřeba elektrické energie musí vést k hledání nových zdrojů. Osobní osudy jeho hrdinek se zdají bezmála nevýznamné, důležité je však to, co autor přímo neříká, ale myslí si to, že totiž JETE je zbytečným výplodem minulého režimu a že vlastně dostavba JETE je absurdním krokem odnikud nikam. Krajina, vnímaná Hájíčkem, i lidé v ní žijící, se jeví jako rozsáhlý hřbitov. A toto území je podle autora poznamenáno procesy někdejší kolektivizace; ve svém zápalu si autor neodpustí říkanku, vázanou na jednoho z jeho hrdinů, tzv. Skopčáka: »Byl jsi, Johny, na měsíci, všichni jsme tě viděli, teď vám můžou komunisti jenom čuchat k prdeli.«
Nechci popírat složitost problémů místa, o kterém Jiří Hájíček píše, ani smíšené pocity zdejších lidí, vždyť vlastně skoro až k Týnu nad Vltavou sahá zvednutá hladina orlické nádrže a před napouštěním Orlíka mnoho stovek lidí v údolí Vltavy, v zatopené oblasti, podobně prožívalo skoro stejné pocity. Kniha Rybí krev se tak vlastně stává svědectvím o vidění jednoho současného autora jedné velké celospolečenské události. Snad se vyskytnou i další autoři, kteří sáhnou po podobném námětu a zpracují jej jinak než Jiří Hájíček.
Autor: JOSEF BÍLEK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)