EVA EISELTOVÁ
Frankfurtské panorama
Euro zvoní k ranní bankoslužbě.
Bůh zamkl svůj dóm
a spěchá k bimetalovému grálu.
Skleněný roj elegantních věží
přeskočil stařičkou katedrálu.
Hleď k evropskému centrálnímu kůru!
K Bohu však doletí jen stěží
modlitby metané tak nedohledně vzhůru.
On sám tam nevyšplhá!
Raději hlídá, po čem chodí.
Aby do finanční liturgie
v hlavní bankovní lodi,
nevnesl z toho, čím ulice žije,
nějaký
křesťanský
neřád.
Nokturno
V Celetné ulici pravdu tají
držitelé peněženek těžkých.
Kdepak je asi mají…
Nepřiznají.
V uličkách lidé jsou si blízko.
Perlovkou vláčí se láska pěšky,
city zavěšené nedostupně nízko.
Den ukázal pražským městům záda.
V oknech se stmívá.
Z pubů rachotí písnička tklivá.
Na Kozím plácku křičí turista.
Už se strhla okradená váda.
No vida. Pravda přečistá
zas vyšla najevo.
V uličce lásky bouchla o dřevo
kreditní karta s pozlaceným PINem.
Láska se o sebe postará
a pravda nezahyne.
Počasí
Zatáhly se úmysly černé,
zahřměly myšlenky podprůměrné.
S rachotem proťala oblohu arogance.
Přívaly řečí
bohatých na nuance
zvedly hladiny i menších nenávistí.
Hrabeme čubičku na vlastní nebezpečí.
Neschopní, utopení hlísti
dlaněmi smrdutě žebravými
škodí prosperitě republiky.
Na souši mezi svými,
kapitáni volí směr záchranných člunů.
Ententýky…
Polabská kajina
Počmáraly pěkný kousek nebe
vůní pryskyřice.
Sprejerky.
Kreslí jistou větví,
i když předjaří ještě zebe,
i když si musí dýchat na jehlice.
Borovice.
Potopa světa
Prioritní sondáže
pátrají po vodě.
Biblické.
Co dokázala, že to dokáže.
Konečně tryská přes čerpadla!.
Zhoupla i pevnou Noemovu jachtu.
Skoro se netrefí pohledem do zrcadla,
cestující
důležití pro zničení světa.
Elitně vycvičená četa
odhání od nich cizopasnou čvachtu,
neschopnou koupit si vlastní Titanic.
Nesmí na archu cizí
vztáhnout tonoucí ruce závistník.
Jachtaři
přežijí bezpečně svou neotřelou vizi
světa opláchnutého od chudoby.
Vesmír zazáří.
Vonět bude i ozonová díra!
Pán jachty zakřičí na Pána Všehomíra:
Zíráš, ty béčko!
Na to jsi neměl kuráž!
Sentimentální nádraží
Brusič skla
kdysi
v Poděbradech.
Rekvalifikovaný do pokory,
se soucitem v zádech
brousí po pražských nádražích.
Občas vyfoukne sklo
z kontejneru.
Je zfušované jak hřích.
Rezavý bastard českého křišťálu.
Cena ve sběrně však není bez půvabu,
když den předá dlouhé noci babu
a milodary cinkají jen skrovně.
Zatím je teplo
na nájem v ubytovně.
Páreček bude, pěnivá, hořká kůrka,
v nádražním koutě zabydlená deka,
života bídu vzal si nešť!
Přijel pantograf od Nymburka.
Po jeho oknech ještě stéká
vzdálený déšť.
Bulvární
Smrt si nás fotografuje.
Dodává své snímky
samosoudci na platformě poslední.
Publikuje všechny bez výjimky.
Po božím bulváru defilují svatí
přepychu našich dní.
Šafáři vyhnanců z králíkáren.
Šejdíři snů o výhře v lotynce.
Herci s charakterem na mince.
Rekové dštící euroatlantické hodnoty
na obydlí zparchantělého nepřítele.
Hrají si s krasomluvou do noty.
Bohu by vemluvili zlaté tele.
Ale stojí tu ten bledý paparazzi.
Výřečný advokát dělající svou práci
nepohne svědky myšlenek a činů.
Smrt si nás fotografuje,
jak jsme zticha…
Chorálek
Velekněz domluvil a osušil si ústa
samochvalným úsměvem.
Poslední možnost má teď zem
slehnout se nad hnidou,
vysávající ji prací.
Ať vyšumí bez ovací
přestárlé šiky.
Nemocným vězení
pro dlužníky.
Rodinám motivaci k vymření…
Svatému ochránci českého plémě
s kopím volajícím vpřed
strnulo bronzové zápěstí.
Zírá k nepopsání němě
na prázdné náměstí.
Mediální úžeh
V základech budoucího shopping centra
se našly ukradené mozky.
Nestřežené myšlenky unikly
a rušily signál televize.
Neúspěšné boty šlapou bosky,
dí módní hlídka v čase pravidelné krize.
Dostavil se v trendy elastickém charakteru,
chvála.
Dáma však nosí na krku moc křížků.
Zvětralá lež už v pánu vyprchala
a média rozprašují připálenou jíšku.
Vyvinuli pro nás úsporné šémy.
Ekologicky vydržíme do nejbližšího urnového háje,
brouzdat se listím navátým pro partaje.
Pro ty, kdo kultivují zemi,
okénko proti nudě:
své volené zástupce vysbírejte
k ránu pod kameny,
ve vlhké půdě.
Nábřeží Mainkai
Křehká bludička
se opuštěně snaží
poletovat
nad hladinou Mohanu.
Schovat
v mlhavých pažích
měkké světélkování
věže Henningen Turm.
Do bláznivého tartanu
vetkalo rozesmáté velkoměsto
svůj Drang a svůj Sturm.
Turecké svatby kouzlo Orientu.
Český dupák na pivním festivalu.
Sochy oživlé za pár eurocentů.
Světlohru mrakodrapového valu.
Globálním peřím víří Messestadt.
U řeky myslí si hesenské písničky
trpělivá čekatelka nostalgie.
Vždyť by se mohlo stát
v rodišti básníků,
na přítoku Rýna,
že sklenka vína
vezme za kliku
duše způsobilé vidět bludičky.
K začátku roku 2011
DANIEL STROŽ
Z oblaků padají hejna mrtvých ptáků,
pukají srdce kostelních zvonů.
Vlády se ocitly v rukách darebáků,
v potravinách plno dioxinu.
Ještě netušíš, kdo za to nese vinu,
za neštěstí lidí, veškerý hnus?
Za kruté války, bídu, morální špínu?
Odpovím stručně: KAPITALISMUS!
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)