Nad pozoruhodným a ještě pozoruhodněji utajeným básnickým dílem Bohumíra Pospíšila (ročník 1925) se čtenáři chtě nechtě vybavuje otázka kritiky. Celé to dílo vznikalo bez kontaktu s ní, bez konfrontace s ní, bez dialogu, o němž se obecně soudí, že je ne-li přímo nutný, tak určitě prospěšný, neboť kritik co speciální, specializovaný, kvalifikovaný druh čtenáře je pro autora právě tak nezbytný jako ostatní čtenáři, ba nezbytnější než čtenáři autorovi blízcí a nejbližší: příbuzenstvo, přátelé, tedy čtenáři (až na závistivé a svárlivé bratry typu biblického Kaina) předem příznivě naladění, hotovi číst shovívavě a chválit. Jenže je tomu skutečně tak? Je kritik bez předjednané přízně vždy opravdu nepostradatelný? To je otázka, kterou si se stále větším znepokojením kladu. Nenamlouváme si my recenzenti a kritýgrové i skuteční kritici, že jsme bůhvíjak užiteční, tak jako si, světu a hlavně svým chlebodárcům ráda nalhává reklama, že „bez ní to nejde“, ačkoli její iniciátoři nejednou přiznávali, jak málo je ve skutečnosti účinná?
Stovky básní Bohumíra Pospíšila z více než dvaceti sešitků, ale i sbírek běžného rozsahu (osm z nich má víc než osmdesát stran), téměř všech vydaných básníkovým vlastním nákladem, vznikaly až do jara 2008 (to už jich bylo na světě dvacet dva!) bez „pomoci“ kritiky. Teprve tehdy se do čtyř básníkových sbírek vydaných (ne však napsaných) v letech 2006 začetl stejně přísně jako vnímavě a vlídně Alexej Mikulášek a průkazně doložil, jak by bylo básnické práci Bohumíra Pospíšila prospělo, kdyby se básníka „ujal zkušený kritik a editor“ (Obrys-Kmen 16/2008). Myslel tím ovšem na „práci s rukopisem a nad rukopisem“, ale právě tak se mohl rozepsat i o tom, že kritickou spolupráci básník těžce postrádal do té doby i nad svazečky už vydanými, neboť i dnešní samizdat se v nesamizdatovém tisku ignoruje. Mikuláškův cyklus Ze samizdatové úrody (o Pospíšilovi v třetím díle) je nedocenitelný pokus prolamovat bariéru mlčení, umlčování té tvorby, jež se nehodí, protože přičinlivě nepřizpůsobuje trhu, jemuž nejde už o nic než o zisk, přesněji: o právě nejžádoucnější druh zisku, o „rychlé prachy“.
Bohumír Pospíšil psal prakticky celý život bez onoho pověstného zrcadla, jaké autorovi nastavuje kritika. Tím větší bylo mé překvapení, když jsem se v Mikuláškově stati dočítal nejenom o jeho verších „doslova znehodnocených nevhodnou pointou, frází, ornamentalismem“, ale i o „intelektuální hravosti, poetické konkrétnosti a plnosti“ některých básní téhož autora, a dokonce o tom, že ty básně vnášejí „jisté novum do soudobé poezie“. Nenapsal bych to jinak, natož lépe. Tím víc na mne dotírá otázka, co vlastně kritika může a zmůže aspoň u autora, když už pro čtenáře nostalgicky jen vzpomínajícího na Dobrovského a na Šaldu, znamená stále méně a někdy od díla, které vychválí, dokonce bezpečně odpuzuje.
Jestliže se kritika knih už vydaných obrací – byť ne vždy stejnou měrou – jak ke čtenářům, tak k autorovi, pokud mezitím nezemřel a nemůže si už vzít z ní žádné poučení, vždy existoval i speciální druh kritiky, psané jen pro autora anebo mu jen ústně sdělované. Mnozí spisovatelé říkávají, že jejich prvním a často neomylným kritikem je jejich životní partner, Nezval měl za svého prvního kritika, za svého pravého nepřímého učitele básnictví Jiřího Mahena. Když napsal v mládí sonet tak výjimečně úchvatný a už moderní, že po jeho otisku v prvotině Most ho pak z této prvotiny vytáhl a zařadil do své první vrcholné knihy, do poetistické Pantomimy, pak i do knihy Chtěla okrást lorda Blamingtona a nakonec celý ještě do osmé kapitoly Z mého života, hned „nejbližší poštou“ ho poslal Mahenovi. Právě za ním se rozjel pak na podzim 1927 ihned nato, co v Dalešicích během čtyř dnů doslova vychrlil básnickou skladbu Edison, nezpochybňovanou dnes ani jeho zavilými nepřáteli: „Když jsem četl v Brně Mahenovi Edisona, viděl jsem po očku, ve kterých místech (...) se na mne podíval,“ napsal tehdy svému nakladateli, jemuž se zdálo, že ve srovnání s Akrobatem je Edison „úpadkem“.
A jsme u jádra věci a zároveň u Mahena. První a dokonce někdy i nejlepší kritik nemusí být vůbec kritik profesí, může to být „jen“ vnímavý a pozorný čtenář anebo posluchač (zejména verše musíme aspoň v duchu slyšet, neboť jsou i hudbou slov), například básník, a kritika nemusí být ani formulována slovy, dá se spolehlivě vyčíst už z tváře čtenáře anebo posluchače. Kdysi mi přítel Václav Erben, pozorovatel z nejbystřejších, vyprávěl nadšeně o komsi/čemsi, a než jsem cokoli řekl a aniž jsem hnul brvou, opáčil: „No ne, opravdu…“; můj kritický nesouhlas bleskově ze mne vyčetl. Jako kritika se dá někdy vykládat mylně i mlčení, které není nástrojem umlčování. Jednou mi mladý básník trpce vyčítal, že jsem nepsal o žádné jeho knížce, a myslím, že nikdy neuvěřil, co jsem mu po pravdě tehdy řekl, že věc je daleko prostší: kolegové si na rozdíl ode mne jeho knížky, za onoho času až neuvěřitelně populární, dlouho předem v redakcích k recenzování zamlouvají, aby se přihřáli na jeho oblibě. Mlčení kriticky promyšleně vražedné připomínat snad nemusím – kdo je nezakusil?
Teorie kritiky obracející se výlučně k autorovi je stejně šedá jako každá jiná, zatímco strom této kritiky se zelená. Vynikajících osobností je v tomto speciálním druhu kritiky, která většinou nehauzíruje učenými termíny a pojmy, ještě méně než nedostatkových Šaldů, mistrů kritiky podobojí, píšících pro čtenáře i pro autory. Snad nejdůležitější je u speciální kritiky vzácný dar rozpoznat, v čem je autorova optimální možnost, jakého druhu je talent; tento dar není vůbec vázán na kritikovo stejné naladění, takzvanou stejnou krevní skupinu. Mahenova velikost byla v tom, že rozpoznal a povzbuzoval talenty tak protikladné, jakými byli Nezval, Seifert a Halas. I když se pojmu genius loci až bědně zneužívá, připadá mi, že Brno mělo (a má) pro českou poezii zvláštní význam už v tom, že se v něm dostávalo a dostává, jakoby ještě v magnetickém poli Mahenově, mocných tvůrčích impulzů nejprotichůdněji se vyhraňujícím básnickým osobnostem, za Mahena a od něho Nezvalovi i Halasovi, později pak Blatnému i Kainarovi, ještě později Skácelovi i Kuběnovi. Do Brna jsem mnoho let dojížděl do práce v pobočce akademického ústavu, velkoryse vedené nadmíru tolerantním Štěpánem Vlašínem, a snad jsem cosi pochytil z tradice brněnského genia loci, takže se nedivím, že na dnešní brněnské levici vykrystalizovaly hned tři různorodé svébytné básnické osobnosti, Marie Veselá, Miroslav Orava a Bohumír Pospíšil, vydávání jejichž díla se věru netěší sebemenší oficiální podpoře a jimž v různé míře chyběla vydatnější jak opora speciální kritiky, která může být autorovi nápomocna v čase, kdy se „hledá“, tak odezvy na to, co se jim přece jen zdařilo publikovat. Všichni tři si museli poradit sami (a neporadili si kupodivu zle), neboť když se upisovali poezii, nebyl tu nikdo jako Mahen, o němž Nezval napsal, že v něm měl svého „pravého a nepřímého učitele“ poezie, který mu „nic neradil a přesto“ mu „dal vše“, co mu „mohlo být dáno.“ Jak se mu to mohlo podařit, z čeho čerpal účinnost své speciální kritiky? Nezval o tom napsal ve třetí kapitole Z mého života:
„Jiří Mahen se nespokojil tím, že mně odhalil svět, který jsem měl sám v sobě a na který jsem umíral nostalgií, pokud jsem oněm nevěděl (...). Mahenův magický vliv na mě spočíval především v tom, že mně nikdy nedával literární rady, že se vyjadřoval (...) v narážkách, způsobem, který byl podnětný, jenž mě nezavazoval k žádným dogmatům.“
Ostatně nalistujme si Mahenův dopis z 1. září 1920, v němž básník poslal básníkovi na okraj rukopisné sbírky Jitro „několik upřímných slov“ mj. o tom, jak mu u něho vadí, že se „na několika místech (...) zradil“ a dovolil si ve svých verších projevy „pokrotlé fantazie“. Jindy napsal k básničce s jazykem zbytečně deformovaným kvůli rýmu: „Nedělejte tyhle kompromisy! Básník a řeč!“
Speciální kritika, ani stejně taktní jako nekompromisní, psaná jenom pro básníka a publikovaná až časem, až ho přebolí, právem vybízející básníka, aby byl náročný k sobě, nevede ovšem k ničemu dobrému, chce-li po adeptu poezie, aby naplňoval hlavně kritikovu představu o poezii, místo aby rozeznala povahu a druh adeptova nadání a uznala jeho možnosti. Bohumír Pospíšil měl od mládí rád hru se slovy, a protože zřejmě narazil u otce na dobové pohrdání a odpor k takové hře jako nedůstojné básníka, psal po svém dál už tajně a mnoha verši prokázal, že slovní hříčka může být pronikavým nástrojem poznání, jak patrno třeba z jeho rýmů jako idyla:šidila anebo i z nerýmu v rýmové pozici iluze:i luze, jenž rozvrací rytmus, a tím naléhavěji odhaluje, proč, pro koho vskutku nebo domněle opovrženíhodného se iluze pěstují a šíří; taková slovní hříčka jde k duhu nabroušené občanské poezii stejně jako poezii věčného hrdliččina ku lásce zvaní nebo poezii radosti i hrůzy z života a smrti.
Myslím, že básníci, kteří se těžce prodírali k své jedinečnosti víceméně sami, bez podstatného přispění takového mistra speciální kritiky, jakým byl Mahen, mohou vedeni jeho příkladem dát nemálo básnickému pokolení ne už synů a dcer, ale vnuček a vnuků; dát víc, než mohou naučit dnešní zlatou literární mládež draze placená komerční privátní učiliště postmoderního (po)tvůrčího komerčního psaní.
Autor: MILAN BLAHYNKA
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)