Každý ze zanícených čtenářů si s obavami položil otázku: jaký osud čeká knihu uprostřed multimediálních technologií, vizualizace a čtecích zařízení?
Rozptýlit oprávněné obavy by mu mohla pomoci publikace autorů, jimiž jsou Jean-Claude Carriére a Umberto Eco. Prvně jmenovaný je francouzský dramaturg a scénárista, druhý lingvista a uznávaný prozaik. Oba přišli na svět začátkem 30. let minulého století, pojí je trvalé přátelství a společný zájem o umění slova. Dialog, který mezi sebou vedou, dal vzniknout knize s příznačným názvem: KNIH SE JEN TAK NEZBAVÍME (Argo 2010, 237 stran). Pro úplnost dodejme, že se rozhovor pokouší usměrňovat nejmladší z umělecké branže Jean-Philippe de Tonac (1958). Že se mu to daří jen vzácně, mohou doložit namátkou vybrané názvy kapitol: Za své poznání minulosti vděčíme kreténům, hlupákům nebo odpůrcům, Cenzura ohněm, Jak naložit s knihovnou po své smrti.
Pojítkem mezi oběma vzdělanci je úcta ke knize, zvláště pak k vzácným tiskům – bibliofiliím. Odpovědí na otázku, proč sbírat, může být konfese: Aby nebylo zapomenuto, abychom se přiblížili době a pochopili vztahy (Mazarinova knihovna – toť dotek samotného krále).
Nebezpečí exkluzivity je zažehnáno příběhy. Ty mají v některých případech spekulativní charakter jako v osobě svatého Pavla, který podle Eca prodal křesťanství Římanům; nechybí samozřejmě aktualizace: To ovšem není případ samotné římské civilizace, metodicky měnící starověký svět, sjednocující národy a vnucující jim onen pax romana, který bude trvat celá staletí. Bushova dobyvačná Amerika nikdy nedokázala nabídnout světu tento typ míru, počínaje jasně vymezenou civilizací, platnou pro všechny.
Když se na sklonku 19. století začalo s výukou cizích jazyků v USA, vešel do povědomí výrok jednoho jižanského politika: Když si Ježíš vystačil s angličtinou, proč zavádět cizí jazyky?!
Oba diskutující svorně vystupují proti servilitě slavomamů, které jsou v tržní společnosti na prodej. Jako příklad uvádějí nakladatelství Vanity press, profitující z marnivosti autorů. Tato nakladatelství uvádějí v život četné biografie s hesly odpovídajícími výši poplatku. Eco jmenuje Biografický slovník současných Italů, kde je dvěma řádky uveden Cesare Pavese a vedle něho jsou dvě strany věnovány autorovi, o němž nikdy nikdo neslyšel. Giulio Ser Giacomi se pyšní korespondencí s Einsteinem a papežem Piem XII. Tisíc pět set stran textu představuje pouze dopisy autora, na něž nikdy nedostal odpověď.
Českému čtenáři je bližší Eco; z literárněvědné produkce jmenujme aspoň titul O zrcadlech a jiné eseje. Detailní znalost problematiky může potvrdit esej Smějící se Pirandello.
Kdo by přesto tvrdil, že je vědění uvedených autorů pohříchu exkluzívní a oba se tváří značně blazeovaně, tomu lze doporučit útlou knížku Konrada Paula Liessmanna: Teorie nevzdělanosti. Rakušan Liessmann s kolegou Zenatým představili svého času unikátní učebnici filozofie pod názvem O myšlení. Liessmann ve své Teorii... pranýřuje současný stav vědění západních společností, dokazuje, že vzdělanost cílí k polovzdělanosti a nevzdělanosti. Na typu univerzity v Boloni představuje vyprázdněnost evropského vysokoškolského prostoru. A aby to nebylo málo, redukuje vzdělání na dvě oblasti: na kvízy v televizi a zoufalou snahu stanovit pořadí. Což může být chápáno jako odvrácená strana Umberta Eca a jeho společníka.
Autor: FRANTIŠEK SKORUNKA
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)