Před Národním muzeem postávají fronty, to už se zde dlouho nestalo. Již samotný vstup do budovy nás vtahuje do tématu výstavy. Středověká palisáda připomínající slovanské hradiště je nejen chytrým poutačem, ale také umně zakrývá bednění vybudované proti padající omítce z průčelí muzea.
Výstava, trefně nazvaná Čechové na Řípu, patří k těm, které působí velmi emotivně. Zdaleka nejen pro děti, ale jistě i pro cizince, kteří mají o naší historii jen kusé informace. Někdy je těch emocí až moc, a tak tatínek přemlouvá potomka, aby se nebál, že ten medvěd nevyskočí, že ten pán tak podivně oblečený, který k němu napřahuje ruku, není živý.
Národnímu muzeu se tedy bezesporu podařilo touto výstavou vzbudit pozornost i u těch, pro které je návštěva muzea výjimečnou záležitostí, akcí jen párkrát za život.
V posledních letech bohužel není vztah k české historii, české kultuře v centru společenského zájmu. Okouzlení vším cizím, někdy bohužel velmi povrchním, je stále pro velkou většinu publika velmi přitažlivé.
Výstava v Národním muzeu vsadila na klasiku a podle mne, v duchu svého poslání, tedy na národní problematiku. Vrací nás k našim nejstarším dějinám, které pro starší generace představovaly Staré pověsti české, především v podání Aloise Jiráska, ale i v dalších literárních i výtvarných zpodobněních. Nedělá to však žádnou mentorskou cestou, instalace má vtip, nadsázku a tak celé vážné téma - počátek naší historie - vnímá divák, ale i posluchač, velmi aktuálně. Bohužel autoři expozice museli vycházet i z jednoho předpokladu, a sice že pro mnohé, především pro nejmladší generaci, jsou české dějiny pod dojmem povrchně chápaného smyslu historie považovány za něco překonaného, zcela zbytečného ve sjednocené Evropě. Svůj díl na takto chápaném smyslu českých dějin má i řada našich historiků, kteří nehledají to specifické, slovanské a české, ale to, co nás spíše vázalo k západní Evropě. Tyto teze jsou pak dále povrchně zjednodušené deklarovány některými médii.
Je samozřejmé, že každá současnost hledá v historii především sebe, své hodnoty, své ideje, v podstatě svou ideologii, svou politiku. O to zajímavější je právě téma této výstavy, která je svým způsobem odpovědí, či spíše souborem položených otázek o smyslu našich dějin, v podstatě o smyslu existence našeho státu.
Za velký klad výstavy považuji šíři prezentovaných pramenů, co všechno lze považovat za zdroj našeho poznání nejstarších příběhů. Autoři s velkou invencí využívají jak těch klasických, obecně známých, alespoň pro střední a nejstarší generaci. Stačí jen připomenout: „Pojďte a poslyšte pověsti dávných časů. Poslyšte o našem praotci, o předcích, jak přišli do končin naší vlasti…“ Alois Jirásek. Pak jsou to i výtvarná zpodobnění našich nejstarších příběhů očima Josefa Mánesa, Mikoláše Alše, Adolfa Zábranského, ale také například Zdeňka Buriana a především ve filmovém zpracování Jiřího Trnky. Nejsou to však jen tato umělecká zpodobnění, ale jsou zde například instalovány nejrůznější připomínky našich nejstarších dějin. Plakáty různých slavností, kostýmy dávných provedení hudebních či dramatických děl s touto tematikou, až po cedulky s názvem ulic nesoucích jména našich prvních bájných i reálných knížat (např. ulice Nezamyslova, Neklanova, Jaromírova atd.), většinou dodnes existujících a lokalizovaných pod Vyšehradem.
Výstava v Národním muzeu Čechové na Řípu důstojným způsobem, i přes svou instalační rozvernost, završuje výstavní činnost této instituce. Doufejme, že to nebude trvat dlouho, a tato dnes již historická budova přivítá novou expozici a s ní také početné návštěvníky.
Autor: VĚRA BERANOVÁ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)