Mohla by to být reportáž, ale kdo se do uplakaných očí staré paní zahledí, pomyslí na baladu. Bývala švadlenou, jehlička jí v prstech kmitala, šicí stroj vrčel dny a roky, stehy byly pevné a čisté, ale je jí už pětaosmdesát a přežila dva manžely i syna, o jehož smrti se dozvěděla až po čase od cizích lidí. Sedí teď u stolku v uhelně kotelny, naříká, že to nechce hořet a dívá se na stočený provaz, který si připravila jako poslední útočiště. Dívá se na provaz a přemýšlí, na který hřebík by dosáhla, aby se záměr skoncovat se životem zdárně vydařil! Dvakrát v životě pomáhala svým mužům stavět vlastní dům, jeden má syn z prvního manželství, který se s ní nestýká, při stavbě druhého se dívala na manželovu smrt, když ho při práci sklátil infarkt. Stará paní je osamělá hůř než pověstný kůl v plotě a skončila v kotelně, odkud se bude muset co nevidět vystěhovat, ačkoliv nemá kam.
Řeknete, že si neblahou situaci zavinila sama, řeknete to, když je jí už pětaosmdesát? A nepomyslíte na to, že jednou sami můžete v daleko nižším věku dopadnout ještě hůř než ona!
Koncem loňského roku totiž stará paní svůj vlastní domek prodala, neboť uposlechla něčí dobrou radu. Nebýt to záležitost tak bolestná, pomyslel by člověk na otřepaný vtip o babičce, co si chtěla na stará kolena přilepšit, zašla za advokátem a ten jí tak dobře poradil, že přišla o vejminek!
Ale tahle stará paní vejminek nepotřebovala, měla svůj vlastní pěkný dům. Když zjistila, že nebude schopná starat se o topení, nákupy a stavení se zahrádkou, zašla dík něčí dobré radě na odbor sociální péče, aby se tam dozvěděla, že žádné místo v domově důchodců či penzionu pro přestárlé není volné. Obrátila se tedy na sám Magistrát, ale i odtud přišla zamítavá odpověď!
Bůhví, kde všude se radila, kde všude chodila, kam všude psala, neboť je přes pokročilý věk dosud čiperná, ale nepochopila fenomén nové doby, v níž se všichni těšíme báječné svobodě a demokracii, ovšem s podmínkou, že každý, ale opravdu každý se musí svobodně sám o sebe postarat!
Paní se starala a na zajisté dobře míněnou radu dobře placených úřednic skončila v péči místní realitky, kde byla ochotně ujištěna, že její problémy bude promptně vyřízeny. Nejprve je nutno prodat dům, aby byly peníze, neboť bez peněz nejen do hospody, ale ani do realitky a možná ani na sociálku nelez, a proto ihned čile sepsali zprostředkovatelskou smlouvu na prodej domu, slíbili zajištění všeho papírování i ještě něco navíc, provize pouhá tři procenta, no považte, taková láce! A nastal spěch, nastal přímo kalup a už tu byla kupní smlouva, tady to podepište, honem, čas letí a čas, vlastně time is money!
Stará paní je sice žena rozvážná, mnoho pamatuje, jako děvče plakala panu prezidentovi Masarykovi na pohřbu, jo, mládí, to byl krásný čas, ale rychle to uběhlo, samá práce, samý spěch a starostí nespočet! Tak jí až radost v očích zajiskřila, no sláva, brzy bude po starostech s daremným živobytím, jak vyžít s pětitisícovou penzí, odpadnou starosti o barák, bude konečně klid! A protože když stará paní něco dělá, tak dělá, když s někým hovoří, tak hovoří a když se kolem spěchá, tak nezdržuje a taky spěchá, neboť život sám byl vždy samý spěch, tedy honem podepisuje, dokonce na svůj věk čistě a čitelně. Stránky se rychle obracely, tady podepište, tady taky, ještě tuhle, já bohužel spěchám, čekají na mě tam a tam...
Teprve dodatečně stará paní kouká, co vlastně podepsala a běží se opět poradit. Známí sepnuli ruce, proboha paní, vždyť vy skončíte na ulici! A vskutku, ta smlouva od realitky její problém neřeší a nevyřeší, tam jsou krásně zajištěny termíny přehlášení elektroměru a taky z ní vyplývá, že z báječných 3,1 milionu připadne 1,1 mil. bývalé snaše po zemřelém synovi, o níž stará paní nic neví a na níž je nějakým kouzlem napsána polovina šestisetmetrové parcelky, druhých 1,1 milionu za druhou půlku umrněného pozemku, sevřeného okolními stavbami, připadne staré paní, a za pěkný dům, jehož byla výlučným vlastníkem, jaksi zbývá pouze devět set tisíc! Je to velmi zajímavé dělení a peníze má banka dle smlouvy převést na účet realitky, jejíž zástupkyně tak spěchala na podpis a teď tlačí na katastrální úřad, aby urychleně provedl změnu zápisu na listu vlastníků! A ta laskavá realitní čiperka najednou naléhá a dělá tytyty, honem honem a možná i trochu bububu, dům musí být volný, nový majitel potřebuje začít rekonstruovat a přestavovat! Koupil přece dům v dobré víře, že si jej přizpůsobí podle svého, smlouvu asi moc nestudoval a jak on by k tomu přišel, někoho tu trpět! Jó, paninko, a připravte si sto čtyřicet tisíc! Jó, a jak to přijde z katastru přepsané, musíte berňáku zaplatit daň z prodeje nemovitosti!
Stará paní ví, kdo ji na realitku poslal, ví, kdo tak dobře poradil, ale taky ví, že rádce to kdykoliv zapře. Ačkoliv udělil další radu, ať si stará paní objedná u realitky nějaký podnájem!
Ustrnula se jedna známá a veze starou paní kamsi daleko do nějaké tramtárie, kde snad by mohlo být místo v domu pro seniory. Stavba není dokončena, pokojíček na sever, do obchodu kilometr, cizí prostředí, pod oknem zbořeniště, býval tu snad statek či co a stará paní se brání, oči jí posmutněly, sny se rozplývají a usedavě pláče, probůh ne, sem já nechci, já chci blíž, kde jsem celý život doma, kde mám ještě pár známých, kteří mi občas nakoupili, zajistili uhlí a dříví na otop, kde si mám s kým popovídat, co tady, tady bych umřela! Obědy se dováží jen od pondělí do pátku, jinak nic a navíc chtějí zaplatit na rok dopředu, ale z čeho? Pláče ještě víc a známá rozhazuje rukama, to je těžké, co mám s ní dělat, v žádném domově důchodců není volné místo! Stará paní si zoufá a píše dopis panu ombudsmanovi do Brna, jenže pan doktor nemůže řešit záležitosti soukromoprávní, to není jeho písek, ačkoliv už jistě přečetl stohy podobných dopisů o lidském trápení a proto je chudák tak ustaraný a vrásčitý, ale stará paní věří, že pan doktor bere všechno vážně a snad aspoň pěkně odpoví.
Inu, tak se věci mají, takový je život. Od prodeje domu utekl půlrok, banka peníze dávno poukázala, ale paní je nemá, asi se někde cestou přes půl Prahy zdržely nebo zabloudily, čert je hoň! A nový majitel objednal kontejnery a naházel do něj její osobní věci a nábytek, koukejte zaplatit 14 tisíc a hromadu kompostu na zahrádce, tu tam taky nechci, tu koukejte taky dát odvézt a už jste měla být dávno pryč! To není moje věc, že široko daleko žádné místo v domově pro seniory není, zkuste jim nabídnout sponzorský dar, řekněme padesát tisíc! Jenže ani pak místo není a paní ze sociálního odboru, která umí tak dobře poradit, teď krčí rameny, vždyť jsem vás poslala na naši realitku, ať vám sežene nějaký podnájem! No pravda, pětaosmdesátnici si sotva někdo vezme do bytu, ještě by mu tam umřela, ale v okolí je jeden soukromý penzion pro přestárlé! Kolik že tam chtějí, sedmnáct tisíc měsíčně? No a co, zadarmo se o vás nikdo starat nebude, prodala jste barák, tak snad na to máte!
A zatím pošťačka čile přináší stále nějaké faktury, hrozí penále a snad už i penále z penále, najednou se ozývají dávno zapomenutí příbuzní a známí, jejda, ten by potřeboval sto, ta dokonce dvě stě tisíc, jenže paní už ani neví, kam se poděl její provaz na oběšení! Ono dožít se pětaosmdesátky, to není jen tak, to je něco skoro nepatřičného; sice to nikdo nevysloví, ale leckoho napadne, že odejít včas je vlastně umění, neboť být starý nepatří dnes k bontonu! Přestárlíci to jistě nemají lehké, ale zatím je to ještě pohoda, přímo selanka, klid a dusno před bouří, která propukne, až vlastníci bytových domů a realiťáci vyhrají soud ve Štrasburku, kde požadují od českého státu padesát miliard zisku údajně ušlého nepatřičnou regulací nájemného! A oni vyhrají, zákony EU budou přece nadřazeny těm českým, provinciálním, či regionálním... To si potom každý stát sakra rozmyslí cokoliv regulovat a to bude sakra žádostí a to bude sakra nebydlících - a nejen přestárlých, kteří nebudou mít ani dočasné útočiště v kotelně, ani přestárlý Oltcit, aby si v něm ustlali, jako ta rodina s pěti dětmi, co ukazovali v televizi! Člověk se na to nemohl dívat, jak jim berou děti z rukou, jak policajti vyvlekli tátu před vyděšenýma a uplakanýma dětskýma očima, jak ho povalili na zem, jak rvou mimino mámě z náručí a děti odvážejí, neboť rodiče se nepostarali o bydlení! Neboť každý, ale opravdu každý se musí sám o sebe postarat a všichni, ale opravdu všichni máme stejnou svobodu a stejné šance, k nimž zajisté přibude i ta modrá, jako poslední hřebík, na který mnozí zavěsí svůj provaz, neboť jiné východisko vidět už nebudou, jako ho nevidí stará paní s velice, ale opravdu velice smutnýma očima...
Možná si potom vzpomenou na vtip o babičce, která si dala poradit fikaným advokátem a přišla o vejminek, možná si uvědomí, jak si sami taky dali dobře poradit fikaným filozofem, aby následně přišli nejprve o fabriky, výkonné zemědělství, Československou republiku, zaměstnání, obživu, bydlení a posléze pomaloučku polehoučku přijdou i o zbytek své vlasti a nakonec i o sebe samé...!
Autor: Gandalf Šedý
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)