V říjnu 2006 vysílal Český rozhlas Vltava čtení na pokračování ze vzpomínek Hugo Fritsche Zůstal jsem sám. Autor je původem Němec z Brna, evakuovaný ve věku dvanácti let spolu s rodinou před blížící se Rudou armádou. Tento text (původně německý) vyšel tiskem v publikaci vydavatelství Grafia Plzeň, 2004, společně s dalšími vzpomínkami autorů Pavla Macháčka (Výchova koncentrákem), Zdeny Němcové (A bylo mi 13 let) a Vladimíra Nováka (Vzpomínky) pod společným titulem "...bylo mi 13". Fritschovy vzpomínky zabírají 60 stran + 11 stran fotografií, Macháčkovy vzpomínky 11 stran + 2 strany fotografií, text Zdeny Němcové zabírá 8 a půl strany, fotografie 2 a půl, Novákovy vzpomínky 6 a půl. Připadá tedy na Fritsche celkem 71 stran, na ostatní autory 30 a půl strany. Mgr. Helena Šlesingerová říká v předmluvě (str. 11), že se jí jeví jako šťastný nápad českého vydavatele doplnit Fritschův text o pohled z druhé strany. Již mechanické srovnání rozsahu textů z "jedné" a z "druhé" stany naznačuje, že ten pohled ze strany "německé" má více než dvakrát větší prostor než pohled "český". To však není hlavním kritériem při posuzování, jsou-li vzpomínky českých autorů skutečnou protiváhou vzpomínkám Fritschovým. Zatímco brněnský Němec Fritsch vzpomíná na své zážitky v době až od dubna 1945, kdy z agresívního Německa se už stala málem jen odporná zdechlina, z Němců ubozí uprchlíci a pak i "vyhnanci", čeští autoři se převážně zabývají jinou dobou, tou, již prožívali v časech největší moci Hitlerova Velkoněmecka. Jejich vzpomínky se míjejí se vzpomínkami Fritschovými. Nelze je tedy - dle mého mínění - považovat za "český" pohled na události, jež líčí Fritsch.
Na Fritschově textu přímo ohromuje obrovská paměť autorova. Pamatuje si, že 16. dubna 1945 "k obědu byl babiččin proslulý drobenkový koláč s domácí meruňkovou marmeládou na vykynutém těstě ..." (str. 22). Až do pokročilého věku si pamatuje takové množství podrobností o událostech, jež prožíval jako dvanáctiletý chlapec, že to vzbuzuje pochybnosti, jsou-li jeho vzpomínky skutečně jen vzpomínkami, nebo zde byla vzata na pomoc také německá revanšistická literatura nebo časopisy téhož charakteru. Některé tituly v seznamu použité literatury (str. 76) by tomu napovídaly.
Ačkoliv je v předmluvě Heleny Šlesingerové řečeno, že autoři přistupují k tématu bez nevraživosti a zatrpklosti, prosakuje nevraživost vůči Čechům z Fritschova textu zcela zjevně. Jak z něho plyne, rodina Fritschových nepovažovala porážku Německa za osvobození od nacismu, nýbrž za neštěstí.
Nedovídáme se nic o politických či jiných postojích a aktivitách Fritsche - otce (a celé jeho rodiny) v dobách meziválečných i za druhé světové války. Víme-li, jak hrozně propadla čs. německá menšina hitlerismu, víme-li, jak právě brněnští Němci patřili k těm nejfanatičtějším, byly by takové údaje dost významné pro posouzení podílu samotných Fritschových na přípravě jejich pozdějšího tragického osudu. O tom Fritsch - pamětník mlčí. Čtenáře by jistě zajímalo, jak se Fritschovi postavili k protifašistickému hnutí československých Němců, před válkou i v jejím průběhu.
Fritsch píše (str. 20), že česky vysílalo rádio Bari. Na rádio Bari si nevzpomínám, mohu však bez nejmenších pochybností tvrdit, že na žádné rozhlasové stanici (Londýn, Moskva, Hlas Ameriky) nikdy československá exilová vláda neslibovala smrt všem Němcům a kolaborantům, kteří pomáhali Němcům, a protektorátní vládě. To je Fritschova lež, jíž si nepřímo vyřizuje pomyslné účty "sudetských" Němců s Benešem. Důvěryhodnost Fritschových vzpomínek je opět snížena. Stejně - až směšně - působí sdělení, že "angličtí hloubkoví letci stříleli na všechno z pušek..." (str. 21).
V Blatné, kde (25. dubna) definitivně skončila německými orgány řízená evakuace brněnských Němců původně směrovaná do Horního Rakouska, byl Fritsch s matkou na bohoslužbě. "Vnitřek chrámu byl krásně barokně vyzdoben... Když jsem v roce 1999 v Blatné navštívil mši svatou, barokní vybavení už v kostele nebylo. Podle informací od faráře byl prý vykraden... Ani varhany nehrály" (str. 33). Začátkem listopadu 2006 jsem zavolal na faru (děkanský úřad?) v Blatné a dotázal se tamního faráře (děkana?), je-li "barokní výzdoba" či "barokní vybavení" kostela zachováno, či nikoliv. Dotázaný po ujasnění termínů "barokní výzdoba", "barokní vybavení" ochotně sdělil, že barokní inventář, který byl v blatenském kostele roku 1945, tam byl i v roce 1999 a je tam dosud, ač po roce 1989 bylo z chrámu ukradeno několik cenností. Tudíž "barokní vybavení" v chrámu stále je. Varhany roku 1999 nehrály a nehrají ani dnes, nikoliv snad proto, že by byly zničeny, jen chyběl a stále chybí varhaník. Z mnoha Fritschových konkrétních údajů, jež se až zázračně dochovaly po více než půl století v jeho paměti, je tento - o blatenském kostele - jediný ověřitelný. Zjistil jsem, že Fritsch v tomto případě prokazatelně lže, což opět zpochybňuje věrohodnost i ostatních jeho "vzpomínek".
Osvobození Blatné je líčeno jen jako páchání zločinů ze strany Čechů a "Rusů" na ubohých německých uprchlících, jež dokázali uchránit před českým násilím jen Američané. S ironií je líčen odjezd a návrat blatenských bojovníků pražského povstání. Fritschovi za uplynulé půlstoletí patrně ani nepřišlo na mysl, že ti lidé, které jeho rodina s takovým opovržením sledovala v květnových dnech v Blatné a jimiž on dodnes opovrhuje, v těch chvílích teprve čekali na návrat svých rodičů, dětí, sourozenců, sousedů a přátel z německých koncentračních táborů, z front, z partyzánských oddílů, z otrockých prací v Německu, a jednali pod vlivem všech těchto skutečností. Je drzost zesměšňovat vlastenecké, z dnešního pohledu snad trochu naivní a idealistické nadšení, s nímž dobrovolníci odjížděli na pomoc Pražskému povstání, kde Němci tou dobou stále ještě vraždili české lidi, stále ještě konali popravy v Terezíně, třebaže už bezpečně věděli, že s "říší" i s "vůdcem" je amen. Hugo Fritsch se nehanbí takto posuzovat to, co viděl roku 1945 v české Blatné. To jistě není příspěvek k vytvoření dobrých sousedských vztahů mezi našimi národy.
Fritsch popisuje velice podrobně původ tábora v Prosečnici-Lešanech: "Prosečnici zřídily původně jednotky SS s nasazením vězňů z koncentráků a pracovně výchovného tábora (!) Flossenbürg, který udržoval pobočný tábor v době stavby... V létech 1939-1945 sloužil útvaru SS jako výcvikový... Do roku 1948 to bylo průchozí stanoviště pro vysídlené sudetské Němce. Do léta 1949 se používal jako pracovní sběrný tábor - tábor nucených prací (TNP) - komunistické vlády. Potom jej převzala česká (!) armáda a vybudovala tu cvičiště a raketovou základnu" (str. 52/53). To a mnoho pochybných podrobností si Fritsch "pamatuje", ale zcela mu z paměti vypadlo, že tento tábor leží spolu s mnoha dalšími na okraji obrovského prostoru mezi Vltavou, Sázavou, Čerčanami, Olbramovicemi a Sedlčany, z něhož bylo Němci vystěhováno veškeré české obyvatelstvo šedesáti dvou obcí v počtu několika desítek tisíc osob, že v celém tomto prostoru bylo zřízeno cvičiště SS se střelnicí, nejen tedy v Prosečnici-Lešanech. Čtenáře nemůže nenapadnout, že při výborné paměti Fritschově a při jeho přehledu o věcech, jež si sám zapamatovat nemohl, je tento výpadek paměti a překvapivá neinformovanost varující. To zejména, svěřuje-li se nám se svou pátrací činností v místech někdejšího tábora Prosečnice-Lešany roku 2001. Ne-li dříve, jistě teď se o prostoru cvičiště SS a vystěhovaných Češích musel doslechnout. Vždyť si pamatuje i takovou drobnost, že sousedovi prodal "8 sleďů a skoro všechen chleba..." Při další cestě (mimo tábor - ve funkci poslíčka velitele tábora) "investoval peníze do dvou bochníků chleba a dózy s 20 sledi a prodal v baráku s velkým ziskem." Obdivuhodná paměť! O vystěhování Čechů ze zmíněného území však neví nic!
Nenalezneme ve Fritschových vzpomínkách, psaných již nikoliv jen dvanáctiletým chlapcem, ale dávno dospělým mužem, jedinou zmínku o vinách na straně Němců vůči Čechům a Slovákům i jiným národům. Fritschovi není nic známo o příčinné souvislosti poválečného zlého osudu "sudetských" Němců s jejich účastí na bourání ČSR, s jejich aktivní podporou hitlerismu. Není zde jediné slovo sebekritiky do vlastních "sudetoněmeckých" a německých řad. Je tu jen samá křivda, násilné ukrutnosti páchané na nevinných Němcích. Takový text - svou podstatou nepravdivý - zařazený v Německu a v Rakousku do školních knihoven či do vyučovacích osnov, nemůže přispět k dobrým sousedským vztahům Čechů a Němců. Je-li rozhlasové čtení z takové knihy, neobjektivní, obsahující jen to, co je vhodné k vytváření nepříznivých představ o Češích, zařazeno do vysílání Českého rozhlasu (Vltava), jaký to může mít vliv na naše poválečné generace, jež nezažily, neviděly a teď slyší jen to zlé a zahanbující o svém národu? Takové postupy přispívají ke zcela patrným snahám vštípit Čechům přesvědčení, že jsou národem zlým, falešným, zlodějským, neupřímným, závistivým, po všech stránkách horším než národy jiné, zejména sousední Němci a Rakušané. Je zřejmé, že jde o pokračování snahy ponížit národní sebevědomí Čechů, zatímco vlastenectví a hrdost na vlastní dějiny například u Američanů je obdivována.
Fritschův text je dalším příspěvkem do "sudetoněmecké" revanšistické propagandy, narušující dobré vztahy mezi Čechy a Němci.
Autor: Julius Petřík
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)