Zahlédl jsem ho na Václavském náměstí. Slepičku. Od maturity jsme se neviděli. Je to přes třicet let. V davu jsem šel za ním a pozoroval jeho chůzi. Zdál se mi trochu nahrblý. To já chodím jako pravítko! Inu čas a věk se na něm podepsaly.
   Přidal jsem do kroku a zařval: Slepičkóó! On nic, ani se neohlédl. Tak vida - ani neslyší. To já...
   Konečně jsem byl za ním. Plácnul jsem ho přes rameno a zajásal: Ahóój! Slepička se otočil a radostně vykřikl: Franto, co tady děláš? Tak tedy mne poznal. Je vidět, že jsem se vůbec nezměnil. Mohu to potvrdit, vždyť v zrcadle se stále poznávám. A paměť jakou mám... Vždyť dodržuji pravidla správné výživy. I pitný režim vedu rozumný.
   Chtěl jsem mu oplatit kamarádské oslovení, ale za boha jsem si nemohl vzpomenout na jeho křestní jméno. Zvolil jsem aspoň obvyklou úlitbu: Slepičko, ty jsi se vůbec nezměnil. Nato jsem dostal šokující odpověď: Co blbneš, Franto, vždyť já byl odjakživa Honza Strnad!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]