Přikládám do pece další smrkové polínko. Kuchyní voní čerstvě pokrájený česnek, sušená majoránka (z loňské sklizně) a nezaměnitelná vůně sušených hub. Jak jinak než námi vlastnoručně v létě nasbíraných, pokrájených a nasušených. Na plátech pece začíná kypět houbová polévka a její vůně přímo tahá za nos. Aby ne, když se vroucí vodou převalují plátky hub, které tu v okolních lesích hojně rostou: křemenáče, suchohřiby a praváky. O sortě dalších ani nemluvě. Ale ty se k sušení nehodí. Zato k naložení do octového nálevu jsou přímo znamenité: lišky alias kuřátka, holubinky všemožných druhů, mladé růžovky, penízovky, malé, ještě nevyklubané hříbečky… Inu, vzpomínky na léto a to všechno v jednom obyčejném hrnci s vařící se polévkou. Prostě kulinářská poezie všedního dne.
Vím, že tyto řádky budete číst v době, kdy už bude možná rozhodnuto. Bude po volbách. Doba pokročí. Už bude i jasno, kdo usedne na nejvyšší stolec v sídelním městě vlád, panovníků, králů a prezidentů naší malé zemičky. Dívám se na mapu světa a s povzdechem si říkám: snad čím menší země, tím větší skandály, problémy, nevraživosti, zlotřilosti, zhovadilosti. Denně jsem okolo 19. hod. večerní v pokušení, když mi vnitřní hlas našeptává: Nezapínej tu televizi, nedívej se na zpravodajství, zapuď potřebu vidět denní příděl hrůzo-bulvár-nechutností. Nedaří se mi to. To proto, že druhý hlas našeptává: Když nebudeš vědět co se děje, jak budeš reagovat, rozmýšlet, jak si chceš ujasnit a utříbit své názory? Jedná se v mnoha případech o věci a události přímo nestravitelné. Masakr dětí v Americe, opakované znásilňování žen v Indii, bombardování civilních zón v Sýrii, města dříve pyšnící se historicky cennou architekturou mizející nenávratně v troskách a sutinách, vraždy v českých panelákách, ve vesnických chalupách, loupení v klenotnictví za bílého dne, nepochopitelná vzájemná agresivita civilistů začínající na sportovních stadiónech a pokračující v ulicích. Nedávno mi stačila k pokažení nálady i taková malá nechutnost v televizi Nova. Detailní záběr na rozlomený chléb se zapečenou celou myší. Aby si divák přišel na své, ještě byly přidány záběry z dřívějších reportáží – zapečené hřebíky, dráty, myší ocásky, švábi, celý obvaz. Když se k promítání téhož vrátila Nova i druhý večer, vypnula jsem přijímač.
Některé zprávy a reportáže sice nevypadají na první pohled tak hrozné, ale následně se něco hrozného, díky nim, může stát. Mluvčí policie v mnoha případech podrobně uvádí, jak se podařilo pašovat drogy, jak byly šalamounsky a důvtipně ukryty různé závažné dokumenty a materiály, jakým způsobem se dotyčný vyhnul spravedlivému stíhání, jak obešel zákon atd. Při takových zprávách se málem chytám za hlavu. Vždyť je to přímo podrobný návod, jak postupovat, aby se pachatel vyhnul postihu a dopadení, jak obelstít úřady, jak ještě dokonaleji pokračovat v podvodné činnosti.
Dříve, pokud moje paměť sahá, bylo na takové informace uvalováno přísné embargo a dobře se vědělo proč. Jenomže to by se nemohl dostatečně sytit bulvár. Inu, ať žije a vzkvétá demokracie, kterou si každý vykládá a vykrádá po svém.
Horké téma, prezidentská přímá volba je „štych próbou“ naší současnosti. Už se o ní diskutovalo dost a to ve smyslu, zda přímá volba ano či ne. Nic není nemožné. Snad ani to, že to třeba všechno dopadne slušně a bez skandálů. Tomio Okamura, se svou nevyhovující kampaní a s následnou stížností, byl vyrozuměn, že se jeho stížností bude soud zabývat a také již i rozhodl v neprospěch kandidáta a že tudíž připuštěn coby kandidát na prezidenta nebude. Prostě hochu promiň, snad příště! U některých kandidátů se jenom pozastavuji nad tím, jak se vůbec do úzkého výběru dostali. U dalších bych neuvažovala ani zdánlivě a vzdáleně. Jejich názorová hladina, postoje k vnitřní i zahraniční politice, sociální cítění, pohled na vývoj a vizi vývoje naší společnosti – to vše, sleduje-li vnímavý člověk, vytváří obraz tváře nejen vnější, ale především vnitřní. Nad rámec veřejného mínění prosakují názory, že postava prezidenta obecně značně prestižně utrpěla, že je to figurka bez valné ceny, hodnoty a snad už ani ne vážený reprezentant země, v které tento vysoký post zastává. Bez ohledu na to, zda se v minulosti oslovoval prezident slovem soudruh nebo pan, domnívám se, že by mělo být slušností pohlížet na takovou osobu s plnou vážností, úctou, respektem, bez jakéhokoliv ironizování, pošklebování a různých typů klasifikace hrubého slovníku. To by ale takový prezident musel působit svou persónou, přirozeným respektem, autoritou a vykonávat svůj úřad naprosto věrohodně z pozice osobnosti, které se dá ve všem jeho konání důvěřovat. Současné tanečky odcházejícího prezidenta byly velmi nestandardní. Někdy to byl kvapík, často obkročák, snahy o plynulý valčík a elegantní wals se často míjely účinkem, zato těžkopádný dupák za doprovodného skřípotu rozvrzaných skřipek a víření bubnů se hradním sálem i podhradím rozléhal úspěšně.
Zvláštní příchuť měla i řeč prezidenta obhajující podivuhodnou amnestii, kterou vyhlásil v novoročním projevu. Čišela z ní sebestřednost, ješitnost, sebelítost s pokusem chabé obhajoby. Zmohl se na slova, poukazující na to, že se jeho osoby všichni bojí, až po skončení své prezidentské dráhy vstoupí naplno opět do vysoké politiky. Kritika jím vyhlášené amnestie, řekl, ho má znemožnit na politickém poli. Jeho tvář při tomto projevu byla hodna ublíženého, smutného kajícníka. Vypadal jako žáček před tabulí na stupínku, který zapomněl napsat domácí úkol. Dokonce si i trucovitě dupnul a reagoval na výzvu Petra Nečase, aby přišel amnestii objasnit do poslanecké sněmovny, že nikam nepůjde. Hodně rozvířil předvolební období svým rádoby milosrdným gestem. Hodně nadrobil na už tak zasviněné stoly práva, spravedlnosti a korupce. Inu, dofoukal pan prezident svoji polívčičku, dohřál poslední porci. Teď už to zkouší někdo další.
Jak asi ten nastupující bude míchat své ingredience v české polévce? Bude nám jeho krmě vonět? Až potud to byla úvaha čistě teoretická. Nyní je po prvním kole voleb, je neděle 13. ledna a já vstřebávám čerstvé dojmy ze své účasti ve volební komisi, zde v naší malé vísce na Vysočině. Z 56 možných voličů přišlo k volbám 42. Nejvíce hlasů získal Miloš Zeman a Jiří Dienstsbier. Ostatní kandidáti byli poděleni 2, 3, a také 2 x 0 hlasy. Těmi nulami se ověnčila Zuzana Roithová a Přemysl Sobotka. Je to skutečně vzorek, který jsem zde očekávala. Bez mučení však přiznám, že výsledek celostátní mi vyrazil dech a připravil bezesnou noc. Jsem člověk veskrze emotivní, nedivím se své reakci. Tajil se mi dech při sledování vyrovnávání pozic obou protagonistů. Když započala prezidentská kampaň, nepočítala jsem ani s jedním z nich. U knížete pána se mi jeho kandidatura jevila jako nejapný vtip. Už vzhledem k jeho úctyhodnému věku, bez urážky řečeno, jsem si pomyslela, že by ten úřad ani nevydýchal, natož zastával. Každý přece stárne, to není urážka, ne? Dnes na to jen tupě zírám, čeho je český volič schopen a jak nedomýšlí důsledky svých kroků, které můžou náš stát vrátit o hodně let zpět. Rozdíl mezi vítěznými kandidáty prvního kola voleb nebyl ani jedno celé procento. Vím, v této chvíli ještě není rozhodnuto a ještě se může jazýček vah ve druhém kole voleb opět vychýlit k muži, který je alespoň Čechem se vším všudy, konečně i jeho jméno odpovídá našim poměrům, slova typu „sociální“ mu nejsou cizí a vyjadřovací schopnosti má takové, že k proslovům nepotřebuje tlumočníky do jazyka českého. Chápu velmi dobře, že ani tak nejde o konkrétní osobu, která usedne na našem vládním hradě, nýbrž o to, kam se bude politika naší země ubírat, kam se nasměruje vývoj a zda bude jen hlásáno o kráse našich luhů a hájů, o stycích VIP osobností s celebritami a šlechtou světa, nebo jestli bude dbáno na lid v podhradí a na venkově. Jestli bude zájem o řešení a nastolování takových zákonů, které by nepoškozovaly život lidí a suverenitu země, které by neokrádaly, ale naopak navracely věci na pravá místa, odkud byly neprávem zcizeny. Konec ledna budu očekávat, opět ve volební komisi, velmi netrpělivě.
To v Jižních Čechách zamíchali nezkušení studenti, pod dohledem a doporučením svých kantorů, také jeden připálený guláš. Bylo jim zamáváno rudou barvou před očima. Na post krajské radní pro školství a kulturu byla řádně zvolena Vítězslava Baborová, členka KSČM. Prostor a informace v médiích jsou dostatečně chtivé probíhajících protestů. Nepíší už ale o tom, že se nejedná o akce masové, ale pouze padesátiprocentní. Jak a kdo rozněcuje tuto hysterii? Páni učitelé, profesoři a potažmo studenti opět zaspali dobu. Nepřemýšlejí, nesledují světový vývoj. Svět se totiž už dávno kloní k jinému světonázoru, k jiným hodnotám, ať se jedná o kulturu, sociální otázky, umění atd. Svět se bouří proti praktikám kapitalismu. Je již pravidlem u nás v Česku, že když svět nasazuje na novou, jinou notu, u nás se teprve party a noty hledají, chystají a s velkou slávou hrají famfáry dávno profláklých a odeznívajících šlágrů. Rádoby znalci začínají „objevovat Ameriku“ a tvrdošíjně a tupohlavě se řítí nesprávným směrem. Revolta k mládí patří, ale zmanipulování a ustrnutí na starých názorech, to je cesta do pekel. Vím, mávají vám před očima událostmi padesátých let, domnělým bezprávím let před rokem 1989. Jak to, že právě tak nemanifestují tito studenti proti krutosti a hanebným činům církve svaté, napáchaným za celá staletí? Jak to, že neprotestují proti skládání a přidělování majetku církvím, majetku, který jí téměř nikdy nepatřil. Uvědomují si, že to budou právě oni (třebaže z valné části nevěřící), kdo budou církvím po třicet let platit velké sumy peněz? Přemýšlejte, studenti, kdo bude mít z vašich kroků prospěch. Komu poslouží vaše záda ke šplhání se na vysněné pozice moci. Přemýšlejte, kdo chce zneužít vaší naivity a neznalosti. Svou podporou stávkujícím studentům mne překvapil režisér Jiří Menzel. Ten pán, který, a právem, před časem horoval za kulturnost minulého režimu, rozplýval se o vysoké kvalitě umění a o vysoké úrovni a kulturnosti českého diváka. Pevně doufal, řekl, že český divák neklesne na úroveň podbízivé a nízké úrovně a bulváru. Inu přehodnotil asi své názory. Ono totiž všechno souvisí se vším. Zatracená demokracie, zatracená pluralita názorů že? Ondrovi Vetchému, herci, který také vyslovil studentům podporu, tak tomu se ani nedivím. Ten by totiž komunisty likvidoval na potkání. A vůbec se tím netajil – nikdy. Ovšem tito pánové uvízli ve stejném pytli se sestrou bratrů Mašínů, která rovněž horuje proti komunistům, a proto souzní se stávkujícími studenty.
Co dodat? Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá. Vycházeje ze zkušeností dobře vím, že tyto děti, které nyní stávkují a brojí proti nenáviděné „rudé barvě“, velmi brzo vystřízliví. To až se budou dívat na dno toho svého polévkového hrnce, až budou po studiu možná marně hledat práci. Až pochopí, že sociální cítění, sociální jistoty, slušné živobytí jim nikdy nezaručí nastolený kapitalismus. Až budou zírat na rozevřené nůžky propastných rozdílů mezi sortou bohatých a chudých, až zjistí, že těch nuzných je většina a že se mezi ně pomalu také zařazují. Ještě dlouho se bude klesat ke dnu, nežli bude nalezena pevná půda pod nohama, nový systém, jiný řád soužití lidí. A celosvětově!
Ale vrátím se k aktuálnímu tématu. Takže, milí přátelé a čtenáři, naše polévka je prozatím ve fázi poločasu. Ještě kypí v hrnci, ještě bublá a přelévá se, začala se nám i trošku připalovat. Nežli ochutnáme, musíme si chvilku počkat a hlavně, nesmíme ji ponechat bez dozoru. Jinak budeme opravdu zklamáni výsledkem a v konečné fázi nám jí pro nalití do talířů moc nezbude. Nenechme si do ní, pokud možno, nikým nepovolaným, nepozvaným a nekompetentním foukat. A až časem zaměníme staré a vyčpělé ingredience za jiné, bude se nám chutněji a lépe vařit. I dařit. Nu, a kdyby náhodou bylo všechno jinak, budeme vařit zase z čisté vody a znova!
Z Vysočiny vás všechny srdečně zdraví BOHUMILA SARNOVÁ
(psáno před 2. kolem voleb)
Autor: BOHUMILA SARNOVÁ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)