Po převratu v roce 1989 jsme se zbavili mýtů doby minulých, ale vzápětí myšlení naší společnosti ovládla řada nových mýtů a myšlenkových klišé. Především se jednalo o mýty z oblasti ekonomické, o pomýlené interpretace demokratických principů, svobody a lidských práv z oblasti sociální. Mýty se glorifikovaly, vtiskl se jim punc nezvratitelných pravd a proměnily se v obecně uznávanou ideologii. Většina společnosti propadla kolektivnímu bludu. Jedním z největších je to, že sociální nespravedlnost se přijala jako společenská norma. Tomu, kdo si uchránil kritické myšlení a s ním i odvahu vyslovovat se, nebylo a není uděleno slovo.
   S poblouzněným myšlením jsme se otevřeli světu a vydali se tak všanc i procesu globalizace, který k nám vtrhl s prudkostí smrště. Nebyli jsme na novou skutečnost připraveni ekonomicky, právně ani morálně, a teď jen bezmocně přijímáme skutečnost ekonomické nesvéprávnosti. Agresi globalizace podlehla i kultura. Vytvořila se tu jednotná uniformní podoba kultury - kultury komerce a pseudohodnot. A současně se prosadil mýtus, že kultura musí v tržních vztazích obstát a vydělat si na sebe. Tím jsme odsoudili vysoce profesionální neziskovou národní kulturu k ubohému přežívání.
   Popřevratová euforie zbavila některé spisovatele soudného uvažování dokonce tak, že prohlašovali, že spisovatelská organizace by neměla vlastnit žádný majetek. Nějakou dobu věřili na štědré mecenáše a na sponzory. V polovině 90. let minulého století si nechali vnutit zákon, který převedl Český literární fond spolu s dalšími uměleckými fondy na nadaci a tím spisovatele zbavil finančního příjmu. Jednalo se o politické zadání naší tehdejší vládnoucí reprezentace. Poté hned Obec spisovatelů začala rozprodávat tvůrčí a rekreační domovy, které byly zakoupeny z peněz Českého literárního fondu. Zdrojem příjmů Českého literárního fondu bylo 2% zdanění honorářů za uměleckou činnost a 1% zdanění uživatelů uměleckých děl. Roční příjem tak přesahoval čtyři desítky milionů korun, z nichž se mohla financovat literatura a spisovatelské aktivity. Převedení kulturních fondů na nadace bylo velmi nešťastné rozhodnutí, a jak se ukázalo, bylo ve své podstatě samolikvidační. Nadační princip se totálně neosvědčil a spisovatelé se stali bezprizornými.
   Slovenští spisovatelé byli obezřetnější, i když se po převratu rozštěpili na dvě velké organizace. Uprostřed Bratislavy si však zachovali svou budovu s nakladatelstvím, knihkupectvím a klubem, zachovali si časopisy, tvůrčí a rekreační domovy a především si uchránili fungování literárního fondu na bázi daňových odvodů z literárních honorářů tak, jak dříve fungovaly umělecké fondy u nás. Chci připomenout, že s projektem uměleckých fondů přišli jako první Finové a tuto politiku spolu se stipendijní politikou grandiózně rozvíjejí. Jejich model převzaly i další demokraticky vyspělé evropské země. Teď jim můžeme jen tiše závidět a sobě vyčítat, jak jsme měli zatemněný mozek.

   ***
   Celá léta slyšíme, že nejsou peníze na zdravotnictví, na školství, na vědu, na sociální politiku, na kulturu, na platy pedagogů, kulturních pracovníků, vědců, na opravu mostů, silnic, památek a tak dále, a ve všech oblastech se provádějí další radikální škrty. Já tvrdím, že peníze by tu být mohly, avšak žádná vláda a naši zákonodárci se dosud nikdy nezabývali tvorbou zákonů, které by bránily únikům peněz ve stínové ekonomice, jako jsou například daňové ráje, praní špinavých peněz, daňové podvody, korupce, švarcsystém či velmi vágní zdanění hazardu, což podle odhadu dělá řádově dvě či tři stovky miliard korun ročně. Měli bychom se tedy ptát, proč nejsou zákony, které by bránily únikům peněz a vrátily je státní pokladně. Pak by bylo i na kulturu a bohatě i na literaturu. Až dosud chabě fungující grantová politika je z úsporných důvodů tak výrazně omezována, že se již nedá mluvit o podpoře české literatury. Dva miliony korun přidělené letos ministerstvem kultury na podporu vydávání knih jsou ve srovnání s tolerovanými finančními úniky ve stínové ekonomice jen sarkastickým výsměchem. Navíc se při udělování grantů uplatňují mimoliterární hlediska, jedním z podstatných je vyloučení většiny za minulého režimu publikujících spisovatelů z grantové politiky.

   ***
   Oproti mnohým oficiálním zastáncům tržních vztahů si nemyslím, že naše literatura prožívá rozkvět, je to jen vytváření iluze ve vědomí veřejnosti. Stále více se potvrzuje, že tržní vztahy jsou pro národní literaturu zhoubné. Rok od roku je situace svízelnější pro velkou většinu českých spisovatelů, kteří pro své dobré rukopisy ze žánrů krásné literatury nenacházejí nakladatele. Pokud vůbec spisovatel najde nakladatele, obdrží honorář v takové výši, že přímo degraduje spisovatelovu práci, mnozí nakladatelé neplatí honoráře vůbec, většina z nich dokonce požaduje, aby si spisovatel sehnal sponzora či si vydání knihy zaplatil a podílel se na distribuci. Spisovatel se tak dostal do ponižující role ochotníka a prosebníka. V žádné malé či středně velké demokratické zemi si nenechali likvidovat národní literaturu tržními vztahy, její rozvoj různými zákonnými úpravami stimuluje stát. Nejde jen o národní literaturu, postupná likvidace zasahuje celou neziskovou profesionální a zájmovou oblast kultury. Za dvacet let od převratu v naší společnosti nebylo nastoleno to, co bychom mohli nazvat kulturní politikou, tedy takové koncepce, která legislativně a ekonomicky zajišťuje fungování i neziskových profesionálních a amatérských oblastí v kultuře, v literatuře podporuje vznik a šíření nových literárních děl a garantuje promyšlené vydávání literatury klasické. A nikdo také nepřišel s koncepcí duchovního povznesení společnosti.

   ***
   Devastace estetických hodnot, ubohé postavení domácí kultury a s ní i literatury jsou pouze odrazem morálního stavu naší společnosti. Na politické a ekonomické scéně se prosadil právní negativismus, a to dalo příklad ostatním. Touha po moci a majetku se ukázala být silnější než demokracie, zákony a mravnost. Je potom absurdní chtít od politické moci, aby se zabývala nedůstojným postavením české kultury a literatury či duchovním stavem národa, když se přímo či nepřímo podílela a nadále podílí na ignoraci práva. V průběhu dvaceti let dávala najevo, že nepotřebuje literaturu ani kulturu.
   Literaturu nepotřebují ani tištěná periodika, podle názoru manažerů zastupujících u nás zahraniční vydavatele literatura nepatří do deníků, rodinných a ženských časopisů, a poezie obzvláště ne, za literaturu se tu považují oddechové texty. I literární kritika se v kulturních rubrikách věnuje literatuře jen sporadicky. Literaturu ze svých stran dokonce eliminovaly i časopisy pro děti. Veřejnoprávní televize literaturu ze svých pořadů naprosto vytěsnila, anebo spíš vyhubila jako nežádoucí plevel. Veřejnoprávní rozhlas vysílací čas pro literaturu, a zvláště pak poezii minimalizoval. Média utlumila prezentaci české kultury, českého myšlení a vnímavosti a citlivosti k národním hodnotám, vytratil se z nich étos, pluralita, tolerance, altruismus, národní hrdost a další hodnoty, které spoluvytvářejí demokratickou společnost. Zcela pragmaticky média zpopularizovala jen malou skupinu autorů a oni jim za to zase dodávají svou známou tvář a režimně přijatelná slova, případně vyhovují svou rezignací na reflexi společenského dění. Literaturu nepotřebuje ani nakladatel, pokud je pro něj vydávání knih pouhým kšeftem. Nakladatel je podřízen pouze jediné svobodě - je to svoboda vydělávat peníze. Literaturu, respektive krásnou českou literaturu, nepotřebují ani knihkupci, takže dobré knihy českých autorů vycházející ve velmi nízkých nákladech jsou ve většině menších knihkupectví pro potenciálního čtenáře nedostupné, na knihy poezie často nezbývá ani regál. Dobrá kniha, pokud vyjde, je tak už ve svém zrodu zardoušena. Literaturu už vůbec nepotřebují obchodní řetězce, ty prodávají pouze brak, případně neliterární komerci. Literaturu nepotřebují ani podnikatelé, natož pseudopodnikatelé a pseudoelita, protože literatura pro ně není tím produktem, na němž by mohli vydělat peníze a na němž by se mohli jako mecenáši zviditelnit. Ale ani valná část společnosti už nepotřebuje literaturu, propadla stádnímu vkusu, který se zbulvarizoval. Literatura byla vyděděna na okraj společnosti, a tak přežívá pouze v několika nízkotirážových a finančně živořících literárních časopisech a v literárních přílohách deníků Haló noviny a Právo. Svobodně žije pouze na internetu.
   Říkám-li literatura, pak mám na mysli hodnotnou literaturu, nikoliv brak, komerci, kýče či naopak pozérské grafomanské texty s rozkladným životním pocitem, jež jsou dokonce často prezentovány jako literatura a proti hodnotné literatuře jsou v mnohonásobné početní přesile. Mám na mysli literaturu jako reprezentativního nositele mateřského jazyka, který je určujícím znakem národa.
   Kult produktů spotřebního, zábavního a mediálního průmyslu si zotročil myšlení a vkus většiny občanů, jejich vědomí cíleně přetransformoval z potřeby duchovních hodnot na potřeby materiálních požitků a levné zábavy, vytvořil životní styl kýče, prosazuje citový, etický a estetický nihilismus a do vědomí a fantazie lidí implantuje destrukci, morbidnost, krutost, bezohlednost, brutalitu a sex. Nemůže připustit, aby toto zotročené myšlení spisovatel napřimoval a osvobozoval svým slovem. Pod egidou svobody a tvůrčí svobody se spisovatel dostává do vazalství tohoto kultu.
   Spisovatel, pokud je hoden toho jména, ať žije v jakékoliv době, prochází celá léta procesem hledání svého vztahu ke skutečnosti, úsilím o zachování si nezávislého myšlení, svobody slova a o přiznání svrchovanosti osobnosti. Tak jako v minulém režimu, tak i v tomto světě kultu peněz a masové kultury je pro mocenskou elitu nezávislé myšlení nežádoucí, pravda se pro ni stala přežitkem. Neumíme být sami sebou jako národ, protože jsme vždy přijímali nějaké vazalství a sami sobě jsme se vládnout nenaučili, neumíme být sami sebou jako občané, protože jsme vždy byli pilnými hlasateli nějakých dobových mýtů. Čím více je společnost rozumově, duchovně a citově vyprázdněná, tím více je ovladatelnější. Taková společnost se však nemůže nazývat moderní ani demokratická.
   Jestliže kdokoliv odsuzuje intelektuály za kritické myšlení, dělá si tím absolutistické nároky na pravdu. Každý monopol na pravdu je pro společnost nebezpečný, už jsme to tolikrát poznali. Kdo jiný než spisovatelé a intelektuálové by měli považovat za své právo a občanskou povinnost vyjadřovat se k věcem politickým a veřejným. A kdo jiný než intelektuálové a spisovatelé by měli umět myslet svobodně a kriticky, kdo jiný by měl bourat mýty a dogmata, kdo jiný by měl pomáhat překonávat bezradnost a dezorientaci společenského vědomí a odstraňovat devalvaci lidských a uměleckých hodnot. A kdo jiný než média by jim měla být nápomocna a jejich slova ozvučovat. Ale pro majitele moci jsou nepřijatelní ti, kteří pracují se slovem, a jejich slovo se nebojí.

   ***
   Naplňuje se stará pravda, že na kultuře se vydělávat nedá, na nekulturnost už doplácíme. Stále si veřejně nechceme přiznat, že u nás dochází k likvidaci základních hodnot, které tu po staletí formovala kultura a tradice. Likvidace těchto hodnot je i likvidací literatury, likvidací kultury a nakonec i likvidací národa. Je to proces stejně tak pozvolný jako lidské stárnutí. Kde zákony netrestají zneužívání svobody, není ani mravnost, ani odpovědnost, ani svědomí, ani duchovní hodnoty. Stát jako útvar bez kultury a bez literatury existovat může, národ nikoliv, takový národ zůstává bez šance na budoucnost. Ve státě, který se naší přičinlivostí propadl do ekonomického protektorátu, nám tedy ještě zůstává to, co je opravdu naše a co nás potvrzuje, že jsme Češi - řeč, v níž přemýšlíme, budeme přemýšlet a jako spisovatelé tvořit.

   Předneseno 17. listopadu 2009 na konferenci Dvě dekády demokracie, kterou uspořádala FF PU v Olomouci



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)