Prof. PhDr. Jaroslav Sekera, DrSc. (1929 v Šenově u Frýdku-Místku) je profesí rusista, zaměřený na ruskou klasickou i sovětskou literaturu, ale zajímající se rovněž o moderní českou a světovou beletrii, který nezapře ambice esejistické a spisovatelské (srov. prózy Maturity, Lojzíci, eseje ad.). Badatel marxisticky orientovaný a poznané skutečnosti věrný, proto po Listopadu bezohledně vyhozený z pracoviště, tedy z Pedagogické fakulty Ostravské univerzity. Marxismus musí zemřít.
Jeho nová prozaická kniha OUTSIDEŘI (Erika, Praha 2001) má zřetelně autobiografický, bilanční a konfesijní ráz. A je rovněž klíčová, neboť za literárními postavami můžeme vyčíst jména reálných lidí, zvláště ze světa univerzitního.
Próza nemá jasné žánrové vymezení - to bude možná český čtenář pociťovat jako něco nepatřičného - a je kompozičně rozdělena do tří částí. První a třetí jsou vyprávěny er-formou a jeví se jako prolog a epilog části druhé, nejrozsáhlejší a patrně nejkvalitnější, vyprávěné ovšem ich-formou. Ve skutečnosti první dvě části směřují k tomu, aby čtenáři osvětlily životní krédo hlavní postavy knihy, profesora Františka Varholíka, stárnoucího myslitele, který zdánlivě jako demlovské "zapomenuté světlo" svítí kdesi stranou cest neznámo komu. Na rozdíl od Jakuba Demla je však Sekera programový ateista a vědec, který se nespoléhá na intuici a momentální nápad, vedoucí i zavádějící. Jeho "obhajobě" vyostřené místy jako obžaloba dominuje vztah k otci, vědomí generační kontinuity, beletristickými prostředky zobrazené v části druhé. Pojetí v české literatuře blízké např. románům Jaromíry Kolárové (Sekera o nich téměř kongeniálně referoval jako kritik), v sovětské Vasiliji M. Šukšinovi, s nímž Sekeru spojuje zájem o nepatetické hrdinství postav "mimo velkou hru" úspěchů, kariér, majetků, moci atp. Těch, kteří "všemi svými myšlenkami a ideály nebyli v očích lepších lidí víc než outsideři, už svými nevysokými postavami malá havěť, přes kterou ti velcí a vysocí vždycky hleděli jako přes křoví" (s. 105). Škoda, že vypravěčskou jiskru a tah má jen a pouze část druhá, portrétující očima chlapce postavu Varholíkova otce, obchodníčka střižním zbožím, tzv. rázovité a jazykově jadrné lidové postavy. Správného chlapa, "kolektivisty", jak jej Sekera nejednou charakterizuje, zvoleného horníky do závodní rady, plebejce s citem pro věc a orientujícího se ve světě s jistotou, jakkoli nezpeněžitelnou - tehdy jako dnes. Ten sled epizod, pozorování a historek má literární půvab a pointy z nich vyvozované působí jako živá zkušenost. A tu čtenáři v literatuře hledají nejvíce.
Ona epická kapitola je prezentována jako zdůvodnění mravního kreditu hlavní postavy, vysvětlení jejích občanských, politických a vědeckých postojů. Autor si samozřejmě uvědomil - společně s Goethem, jehož cituje jako motto - že "kde muž svou čest jen brání, ctnost se uzná za vinu", ale vědomí křivdy je velmi silné, místy až traumatizující, takže brání uměleckého rozmachu a plnokrevné kresbě "charakterů", jak ji známe právě z děl klasického realismu a realismu socialistického, třeba ražby Maxima Gorkého. Úpěnlivá snaha nemstít se za příkoří, neopakovat kolotoč nenávisti, nebýt jednou kladivem a podruhé zase kovadlinou, zůstává bez adekvátního přetavení do uměleckého tvaru, a tím nemíním jen tvar epický. Ale i úvahové pasáže, třebas mohou místy vyznívat proklamativně a "neliterárně", mají svou hodnotu, hodnotu svědectví o polistopadových hledačích a strážcích pravdy, v něčem podobných hloubavcům Terezy Novákové nebo Antala Staška, tvrdošíjným, a proto málo konformním vůči všemu, co neprošlo analýzou zkušenosti a přesvědčení.
Varholík je komunista, což kdysi znělo provokativně, později hrdě a odvážně, posléze pochybovačně s příchutí úsměšku a dnes jako nadávka; jeho názory ovšem formovala životní zkušenost, ne politická školení. Komunista svérázný, neopakovatelný a - tvrdošíjný. Nezapírá své přesvědčení a nebojí se riskovat několik let vězení, které mu absurdně hrozí za "propagaci komunismu". V čem tkví jeho svéráznost? Žádá-li doba jednostrannost - a tu si žádá každá, nejen ta dnešní - usiluje o dvojstrannost, ambivalentnost pohledu. Nechce být avantgardní, protože za potřebou být stále v čele tuší cosi nepřirozeného (avantgardisty nazývá "mágy" či "mandaríny"). Je jen málo, malounko bojovný, takže se dokonce obejme i se ženou, která se bezostyšně vedrala na jeho místo a ještě měla tu drzost se naň mile usmívat. Životní typ nalomený, a přesto jednotný ve svém přesvědčení. To je imponující. Reflexe, úvaha, vážení na muších křídlech spravedlnosti a pojmové čistoty, to jsou silná, a současně slabá místa Sekerovy prózy. Ostatně nejen Sekerovy, vždyť podobné postupy nalézáme i v dílech tzv. disidentů z doby, kdy nemohli publikovat v domácích nakladatelstvích, ovšem spojované s radikálním přehodnocením minulých postojů (např. F. Kautman). Zdá se, že Sekera své přesvědčení "radikálně" přehodnocovat - tedy měnit - nemusí, že ideály lidské rovnosti (ne "stejnosti", jak zdůrazňuje nejednou) jsou patrně věčné.
Máme-li knize něco podstatného vytknout, jsou to neprovedené autorské korektury, resp. fakt, že nakladatelství patrně ve snaze omezit finanční náklady na minimum nepřidělilo textu odpovědného redaktora, jenž by mohl pomoci i samotnému autorovi v jeho literární práci.
Autor: Alexej Mikulášek
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)