Král mocné říše Kamenolom za devatero horami a devatero řekami měl jedinou dceru. Byla líbezná jako květina v zahradě, usměvavá jako ptačí cvrlikání a moudrá jako nejstarší sova v černém lese za královským hradem Troník. Jmenovala se příhodně Krasava a byla svého otce pýchou a nadějí. Neboť říše byla sice mocná, ale také hodně nemocná. V Kamenolomu se již dávno netěžilo a královská pokladna byla dutá jako hlavy královských poradců, kteří přes všechnu studovanost, přes všechny recepty z domácích i cizokrajných knih, psané tu latinkou, tu švabachem, ne a ne najít recept, jak pokladnu naplnit. Až královský šašek, nějaký Miloš z Mníšku, zchudlý zeman, pojal myšlenku, z níž se zrodil nápad a rada nad zlato. "Najděmež královské dceři, spanilé Krasavě, ženicha nadaného duchem i pozemskými statky, nechť přijde, dobře se ožení a vrátí naší pokladně její potřebnou náplň."
   Taková královská princezna ovšem není jen tak hej počkej dívka, která si hledá ženicha placeným inzerátem. I dali vybubnovat královskými tamtamy a obzor zamlžili kouřovými signály, že se bude konat soutěž o ruku Krasavy, která sama určí soutěžní podmínky.
   Zdaleka široka se sjížděly davy zájemců, každého jednoho lákala představa, že by se mohl stát královým nástupcem, a ta byla atraktivnější než soutěž Chcete být milionářem? na Nově. Některé více lákala představa společné noci s ještě nedotčenou pannou Krasavou, erotičtější než Peříčko, taktéž na Nově. Pravda, nejvíce bylo těch, kteří měli majetkový zálusk i smyslné libido. Leč výběr kandidátů na královskou stolici (tu dřevěnou, nikoliv biologickou) se podobal cedníku stejně jako výběr televizních uchazečů o statisíce. Nic naplat, případný ženich musel splňovat ještě jednu akurátní podmínku - musel být urozený, jinak šmytec. Sama soutěž se zdála být překonatelnou, Krasava v místním denících Právo na trůn a v Královských lidových novinách všem možným i nemožným adeptům trůnu sdělila, že jim sama položí několik otázek. A ten, kdo na ně správně odpoví, bude poctěn její rukou, svatební nocí a královskou mocí.
   Najděte však v tom dnešním plebejském světě svobodné a současně urozené a duchem ucházející mladíky, kteří by byli nadáni schopnostmi luštitelů křížovek, roháčků, osmisměrek a doplňovaček. Na Troníku v Kamenolomu čekali dny a týdny, byli však trpěliví, nic jiného jim nezbývalo.
   Nakonec, v okamžiku, kdy už nebylo ani na plat královského zahradníka a ten se živil sbíráním lesních plodů, kdy si šašek na Šumavě otevřel kasino a masážní salon pro devizové cizozemce a královští rádcové chystali reformu královských financí, se zrodila naděje. Ba přímo Naděje s velkým N. Zdaleka, ze země, kde ještě vejce snášel Pták Noh a slepice liliputky a na stromech rostly domácí jitrnice a jelítka a v lesích včelky pilně snášely strdí a louky spásal žírný dobytek poskytující mléko a plnotučné domácí sýry, přijeli dva pomačkaní, cestou zmuchlaní, leč podmínkám vyhovující kandrdasové. V barvě spíše rudé než zlaté přijel urozený pán, pan Chudáček z Nouzova a na Žebráku, v barvě stříbrné a zlaté ještě urozenější pán, pan Zazobaný z Bohatce a na Přepychově. Když se byli trochu umyli a nasytili ostružinami a malinami z poloprázdné královské ledničky, byli slavnostně uvedeni do hlavního hradního sálu, kde před stařičkým králem a o to mladší princeznou Krasavou padli na revmatická kolena, jen to zapraštělo.
   "Vítejte, vzácní hosté," oslovil je král, "vítejte a dovolte mi, abych vám popřál zdaru. Tuto jest moje dcera Krasava, o tu tady běží a ona sama sobě vybere z vás dvou toho, kdo s ní bude sdílet královský trůn i panenské lože." Krasava si oba nápadníky nenápadně prohlédla, leč ani brvou, jak se sluší na královskou dceru, nadto ještě pannu, ani nehnula, aby jednoho či druhého byť jen pohledem povzbudila nebo zpražila. "Milí naši hosté, i já vás vítám, a protože čas kvačí a odpoledne je přenos utkání královského fotbalového výběru s řeckými mistry Evropy, přejděme ihned k naší soutěži." Mile se usmála na jednoho i na druhého a pravila: "Nyní vám položím hádanku číslo jedna. Dávejte dobrý pozor: Jsem druhem svého pána a stále jej doprovázím. Jdu- li za ním, nikdy jej nedohoním. Jdu-li před ním, nikdy mě nedohoní. Jen temná noc nás rozdělí."
   Pan Zazobaný z Bohatce a na Přepychově si v odhodlání přijít té záhadě na kloub pohladil začínající pleš a čelo se mu zkrabatilo námahou, kterou věnoval přemýšlení. Leč marně., po chvilce přiznal, že odpověď nezná. Zato pan Chudáček z Nouzova a na Žebráku se přemýšlet ani nesnažil, usmál se a pohotově Krasavě sdělil: "To je jednoduché, je to STÍN." Krasava mu věnovala zářivý pohled. "Uhádl jste, pane Chudáčku. Nyní vyslechněte druhou hádanku: Kdo mě nemá, ten mě nezná. Kdo mě má, ten mě nechce. Čím jsem větší, tím jsem hlasitější. Kdo se mě nezbaví, toho zahubím."
   Opakovala se situace po první hádance, pan Zazobaný přemýšlel, až se mu z uší kouřilo, ba i z nosu ukáplo, ale marně, opět boj vzdal. Zato Chudáček byl jako na koni. "Ale to je zase snadné. Je to přece HLAD." Krasava jej opět obdařila něčím, co bylo napůl předzvěstí trůnu i lože, a jeho odpověď schválila.
   Byla tu však třetí záhada: "Promlouvám k svému pánovi, ačkoliv nemám hlas. Vyčítám svému pánovi, ačkoliv jsem jeho obrazem. Koušu svého pána, ačkoliv nemám zuby. Kdo mě však nemá, není člověkem." No tohle! Bylo nad síly pana Zazobaného jenom tu slátaninu vyslechnout, natož na ni odpovědět. A tak sklonil hlavu a odevzdaně přiznal, že opět neví. Ale pan Chudáček se ani tentokrát nedal a bez velkého přemýšlení Krasavě odpověděl: "Myslím, že to je lidské SVĚDOMÍ."
   I tentokrát Krasava přiznala palmu vítězství mladšímu a snad i pohlednějšímu Chudáčkovi z Nouzova a na Žebráku a zdálo se, že je po soutěži. Padly tu přece magické tři otázky a také tři správné odpovědi. Žel, soutěži ještě nebyl konec. Sličná Krasava se obrátila k oběma borcům, jednomu upocenému a zarmoucenému, druhému klidnému a plnému nadějí, a sdělila s úsměvem sladším než umělé sladidlo: "Milí pánové, k dispozici mám ještě jednu, a to rozhodující otázku. Kdo na ni správně odpoví jako první, tomu věnuji svoje srdce i svůj pomyslný věneček. A tak se vás ptám: Koho z vás dvou si vyberu za ženicha a manžela?"
   Pan Chudáček, jist si svým vítězstvím, nezaváhal ani vteřinu. Vždyť podmínkou bylo, že odpověď musí pronést jako první. "Mne, jasná princezno, mne si vyberete, jste moudrá a zadala jste nám tři zajímavé otázky. A byl jsem to já, kdo na všechny tři správně odpověděl. Já budu vaším ženichem." Panu Zazobanému z Bohatce a na Přepychově z toho bylo nanic, viděl se v poli poražených, ale toho bohdá nebude, pánové z Bohatce se jen tak snadno nevzdávají. "Mne si vyberete, panno Krasavo, mne, protože já jsem vás více hoden než tady pan Chudáček, jenom z Nouzova a na Žebráku."
   A měl pravdu. Krasava, sličná a moudrá, na Zazobaného udělala zamilovaný kukuč, povstala ze své stolice (královské, nikoliv biologické), vzala jej za ruku a pronesla ta magická slova rozuzlení: "Ty jsi můj drahoušek a nikdo jiný. Ty budeš mým manželem a pánem a ty budeš nástupcem mého zešedlého a sklerózou a artrózou prolezlého královského otce." A panu Chudáčkovi, opařenému a z rytmu velkoměsta vypadlému rytíři smutné tváře, nabídla toto zajisté moudré a pochopitelné vysvětlení: "Pane Chudáčku z Nouzova a na Žebráku. Je pravda, že vy a jen vy jste odpověděl na všechny tři prvně zadané otázky. Prokázal jste tak, že víte, co jsou životní stíny, víte, že člověka doprovázejí celý život. Jenom ve tmě se od člověka odpojují. Také jste prokázal, že víte, co je to hlad. Ano, hlad, a kdo se jej nezbaví, toho zahubí. A také jste správně uhodl, že svědomí člověka kouše, i když nemá zuby." Poté panu Chudáčkovi věnovala omluvný úsměv a dodala: "Já si však svůj život nepředstavuji po boku muže, který ví, co jsou to stíny života. Toužím po slunci a po jasu. A mohu snad žít s člověkem, který ví, co je to hlad? Nechci hladovět, chci žít v hojnosti a přepychově. K tomu však všude kolem nás musí žít chudáci. Nebo i chudáčci. A já netoužím po tom, aby mě hryzalo svědomí, že já se mám a oni se nemají. Myslíte si po tom všem, že bych se tedy mohla stát vaší ženou? Proto jsem položila čtvrtou, rozhodující otázku. A tady můj milý pan z Bohatce a na Přepychově, ač není nadán vaší moudrostí, našel správnou odpověď. Proto on a nikoliv vy bude mým mužem a budoucím králem."
   A než se rozešli a než se konala svatba, bohatá, jak se na ženicha sluší, a slavná, jak se sluší na královskou dceru, sdělila panna Krasava panu Chudáčkovi ještě jeden důvod své podivné, nikoliv však překvapující volby manžela. "Milý pane Chudáčku, jste i na pohled přijatelnější než můj nastávající. Jste, jak prokázala soutěž, i ducha bystrého a moudrého. Řekněte mi však upřímně: Nač vám je ten váš důvtip, ta vaše moudrost, zůstáváte-li pánem z Nouzova a na Žebráku? Což nevidíte, že pan z Bohatce a na Přepychově, ač ducha mdlého, to dopracoval daleko dále? A tak je to v životě. Zvolila jsem tak, jak jsem zvolila. V tom je moudrost nezaopatřených princezen. Jděte o dům dále a najděte si nějakou Popelku, které nebude vadit, že žije ve stínu a že má hlad a která nebude mít svědomí vás opustit proto, že jste v praktickém životě k ničemu."





Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)