Spojené státy šedesátých let. Fenomén, který stále provokuje návraty. Zemí tehdy zmítaly obrovské protiklady. Prezident John Fitzgerald Kennedy, symbol "nové Ameriky", byl sám jejich zosobněním. Na jedné straně horlivý hlasatel teze o zadržování komunismu, jež na sebe vzala konkrétní podobu vietnamské války, invaze na Kubu a pro lidstvo téměř tragické karibské krize, na druhou stranu odhodlaný bojovník proti rasové segregaci, propagátor modernizace země, iniciátor velkolepého rozmachu kosmického výzkumu vrcholícího přistáním Američanů na Měsíci roku 1969. A jeho smrt v roce 1963 byla rovněž symbolem, předvedla, že demokratické principy Spojených států mohou být v případě potřeby povážlivě snadno nahrazeny násilnými prostředky udržování moci, že pověst Divokého západu se nemusí vztahovat jen k americkým pionýrským dobám, ale může se přenést i do současnosti.
Cesta modernizace země si brzy vyžádala další oběti - atentátníci zavraždili prezidentského kandidáta Roberta Kennedyho, který se pustil do boje s mafií a usiloval o ozdravení amerického právního řádu, a jejich obětí se stal i charismatický kazatel Martin Luther King, symbolizující boj za rovná práva černochů.
Na počátku šedesátých let tragicky zemřela i jiná americká legenda, Marilyn Monroe, byla to ale zároveň doba nezapomenutelného tvůrce protestsongů Boba Dylana, byli tu také kultovní Doors, jejichž rockový repertoár kroužil kolem drog, násilí a sexu, vedle nich zářili se svými průzračně jednoduchými folkovými písněmi Simon & Garfunkel. A samozřejmě sem doléhal i hlas Beatles z britských ostrovů.
Byla to nezapomenutelná éra amerických květinových dětí, svým problematickým způsobem života demonstrujících proti establishmentu, proti všem svazujícím politickým a byrokratickým konvencím, proti konzumním náhražkám plného života. Hippies zároveň byli nesmlouvavými bojovníky proti americkému angažmá ve Vietnamu. Generace sixties vyprovokovala odvážnou sebereflexi celé americké společnosti, která dodala dalšímu vývoji země potřebnou dynamiku, možná však sebereflexi historicky poslední, třebaže o její naléhavé potřebě znovu a znovu přesvědčuje způsob vládnutí dnešní Bushovy administrativy.
Vše výše zmíněné je (explicite i implicite) obsaženo ve scénickém kabaretu Roberta Patricka KENNEDYHO DĚTI. Hru nastudoval soubor malostranského A studia Rubín v režii Alexandra Minajeva, jinak i znamenitého herce a zpěváka, svým naturelem blízkého Vladimíru Vysockému. Diváci sedí přímo v divadelním baru, který je jen nepatrně přizpůsoben americké obdobě ze šedesátých let, a jsou svědky kabaretních výstupů provázených zpěvem písní Zdeňka Krále, instrumentálně i tematicky příbuzných rockové, folkové a beatové produkci šedesátých let. Herci Tomáš Valík, Kryštof Rímský, Petra Špindlerová, Erika Deutschová a Ivana Milbachová zároveň přesvědčivě otevírají i osobní osudy hrdinů, kteří se vesměs potýkají se složitostmi své doby, aby... nenaplnili své ideály. Umělec, těžce bojující o udržení v branži a o vlastní identitu, herečka, shlížející se v Marilyn Monroe a obdobně končící svůj život v zajetí deziluze a drog, odvedenec do Vietnamu, který marně pátrá po smyslu americké války a odpověď dočasně nalézá v zen-buddhismu, žena, která smysl svého života spojila s idolem Johna Kennedyho a jeho smrtí ztratila půdu pod nohama, aktivistka proti válce, odhodlaná účastnice pochodů za mír a proti rasismu. Osudy se vzájemně protínají, konfrontují, výsledkem je plastický obraz doby, jejíž dokonalé poznání by nemálo pomohlo i dalším generacím, které přišly po sixties, vyrovnávat se s realitou světa, jež je dnes v mnohém ještě komplikovanější než před čtyřmi desítkami let.
Autor: Vladimír Kolár
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)