Bogdan Muresanu (narozen 10. srpna 1974 v Bukurešti), studoval v letech 1993-97 na Akademii národohospodářských věd a Obchodní fakultě Bukurešťské univerzity obor cestovní ruch; v současnosti studuje na tomtéž vysokém učení Fakultu politických věd. Jako publicista přispívá do kulturněpolitického týdeníku Dilema a literárních příloh deníků Cotidianul a Ziarul financiar. V loňském roce získal na celostátním festivalu v Timišoaře první cenu za povídku Svatý Polydor, polykač šavlí a první cenu na básnickém festivalu v sedmihradské Bistrici. Zúčastnil se i soutěže, uspořádané v rámci festivalu frankofonní literatury. Ve svých básních navazuje na civilní, odpatetizovanou lyriku 60. let.
jn
BOGDAN MURESANU
Podkrovní čas
Objetím jsme vyvraceli čas
nad našimi hlavami
a bezděky se dotýkali štěstí,
jež okamžitě pomíjelo z obavy,
že snad splyneme v jedinou bytost.
Jitra kočičím krokem hledala
svůj ztracený smysl na prosluněných střechách -
jen noční hodiny utkvívaly v naší blízkosti.
Bezejmenné dny bezúčelně uplývaly
kamsi do daleka nad naše podkroví -
jen láska se vznášela nad městem.
Čas opět počal neúprosně plynout,
když na střechy se vkrádal podzim.
Job
Pozůstávám jen z výkřiku
a není nikoho, kdo by jej uslyšel.
Jsem jako opuštěná tvrz, jejíž zdivo
jsi stavěl kámen po kameni,
jen abys ji oblehl jak nepřátelský válečník.
Pravda, nebyl jsem při tom,
když jsi zakládal svět,
ale kdepak jsi teď,
když v bolesti si zuby drásám maso?
Pravda, nedokážu uzavřít na řetěz brány stínů,
Ty snad dokážeš zažehnout světlo v mé duši,
když z nadšeného chvalozpěvu
zbude jen výkřik beznaděje
a tělo je jak šátek plný slz?
Ach, Bože, kdybys tak mohl mluvit s člověkem,
pozval bych Tě do svého stanu, abychom svými slovy
přivítali úsvit jako dva přátelé.
Řád, chod a smysl světa
Znám hlubinný řád moří,
tichý chod noci po střechách -
tápavost milostného poblouznění,
a přesto neznám skrytý smysl bytí.
Poznal jsem kamenný řád skal,
zpěněnou roztouženost vln,
skelný cíl zrcadel,
temnou touhu noci
i hvězdné poslání nebe.
Znám už, proč je v zeleni modř
a srdce pohádkový oř,
nevím však zatím pranic
o vratkém smyslu bytí.
Výzva
Buď mým klášterem
pevnými zdmi obehnaným
a životem v plen mu daným!
Buď nepřátelským vojskem,
jež vtrhne v okovaných botách
do všech koutů mé duše
a cestou rozsévá jen zmar!
Buď mou knihou tajných znaků
a nech mě vyčíst ze svého pohledu
tajemství tvého kroku i smysl života!
Buď městem, k němuž pílím,
buď cestou nekonečnou,
schodištěm o tisíci stupních,
bezbřehým oceánem,
porážkou, jež těší,
něžně spáchaným zločinem!
Dlouze očekávaná dýka
Jak blyštěl se nůž tělesné žádosti
ve zbabělém krunýři strachu z pomíjivosti,
v obavě ze ztráty mezí!
Jak bolel mě pronikavý chlad
v rozpáleném těle -
znal jsem tě odedávna, ze staré zahrady,
a přesto jsem očekával velkou bolest lásky
jako ponižující požehnání,
jež dává smrt i plod.
K tobě mě přiblížil,
až jsme se stali jedním šepotem -
od tebe mě odloučil,
až jsme se stali jedním výkřikem.
Dopřej mi sluchu, lásko,
ať na mě všechny tvé rytmické,
oceánské pády svrhnou své vlnobití!
Vetkni ještě jednu dýku,
ať se stanu jen šepotem,
těžce se deroucím z tmy.
Šepotem radosti a smrti.
Tajné putování
Vzal jsem pod své kroky
průsvitné tělo ulic,
staří alkoholici, poslední andělé v obci,
si svlékali maso z těla.
Mí nesouvislí proroci
mě nosili jak nedopalek cigarety
v koutku úst.
Můj pomíjivý ráj
vydechoval nápovědní budkou kanálů
své pachy jalového mučedníka
obětovaného pro spásu nikoho.
Pronikl jsem do podzemí paměti,
servány byly ze stěn výkřiky města,
všichni tě hledali -
v srdcích bušila vzpomínka na srdce,
nekonečné hodiny bloudění.
Přeložil JIŘÍ NAŠINEC
MARTINA PISKÁČKOVÁ
(14 let)
Rozum
Šel kolem malý pán,
měl klobouk a hůl.
Kráčel po ulici tiše, sám.
Najednou se zakymácel a upadl.
Zvedla jsem ho a říkám:
»Pane já vás znám!«
A on se jen plaše usmál a se slovy
»Jsem rozum«... zmizel...
Slunce
Má jen dvě možnosti,
ráno vyjít a večer zapadnout.
Je tak vysoko a přece tak pálí,
leckdy by ho člověk chtěl chytit a nakopnout.
Ale přijde zima a mráz zebe
a člověku mrzne nos,
snesl by slunci i modré z nebe.
To je ale hloupost - vždyť slunce má modré dost!
Samota
Starý muž hledí zamyšlen
hodiny krájí čas
byt je prázdný.
Ztratil vše co měl
snad je to blázen.
Je ticho
a starý muž hledí zamyšlen...
Strach
Krajinou se dere zlý štěkot
lesy mluví, stromy se hýbou
i voda je slyšet, ozývá se jekot
nebe zlostně zhlíží
... máš strach - to tě tíží!
BOHUMÍR POSPÍŠIL
Po Vánocích
Taky letos opadal ten smrček vánoční,
už na smetišti z něj jen pahýl ční,
když ještě večer celý zářil u nás v bytě
a pak náhle zvadl jako na úbytě.
Líto je mi smrčků nebo taky jedliček,
je to jak přírodě uštědřený políček,
trochu smutku se mi v duši vkrádá,
i když moje žena mne má pořád ráda.
Vánoce jsou pryč, přijdou pustá rána,
nad zoraným polem poletuje vrána
a je taky smutná, já to vidím na ní,
snadno se to pozná, neskrývá to ani.
Nový rok
Opilá ta novoroční chmurná rána,
nad úhorem předsevzetí kráká vrána,
pomaličku rozplývá se opar lihový,
člověk v posteli si trochu déle pohoví.
Starý rok zanechal v nás jizvu bolavou,
budoucí léta sic též letos voní dálavou
nepoznaných požitků a nových rozkoší,
bojím se však, že se o to jenom pokouší.
Čekal jsem na tebe
Čekal jsem na tebe, lásko má jediná,
z vteřiny stala se předlouhá hodina,
čas zůstal stát, nevnímám pohyby hvězd,
čekám jen na ten tvůj triumfální vjezd,
kdy vpluješ do mého roztouženého náručí
a roztomilý Amor svými šípy ti poručí,
abys mou láskou něžnou a vášnivou,
prošla jak hanácká žnečka nad nivou.
Jarní úsměv
Každé jaro změní naše zimní plány,
šňůry prádelní jsou zase obtěžkány
čistým prádlem zvláště nyní na jaře,
když krev nám v žilách vaří bujaře.
Ta vlajkosláva dívčích gatěk visících
ve zcela zvláštních, nových pozicích.
nám musí nutně dělat v těle revoluci,
stanou se z nás opět bujní kluci.
Jenom ty se tváříš jaksi ponuře
na ty vyzývavé gaťky na šňůře
a když přetrhla se šňůra na prádlo,
na dvorku pak jarní ticho zavládlo.
Lány žita
Lány žita, nejjemnější země srst,
na okraji máky rudé, něžné lemování,
do ruky s úctou vezmeš hlíny hrst,
nestihneš však pomodlit se ani.
Volánky nadýchané, chrpy blankytné
a vprostřed pole ostrov pcháčů malý,
svádivé oblečení staré paní mé bytné,
co tu rozkošnou rovinu Hané halí.
Trnová koruna, co píchá jen tak málo,
takový opačný pól, aby žití za to stálo,
to je krajina má známá, milá, vlahá,
tož vychutnej zcela ten vrchol blaha
a nemysli už na ty pcháče vprostřed pole.
Jenže my tam s milou ležíme, tam dole.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)