"Jak se jmenujete?" naléhá lékař na mladého muže a dlaní ho pleská po tvářích, aby se probral z bezvědomí.
Mladý muž něco zachrčí a otevře oči.
"Jak se jmenujete?" trpělivě opakuje lékař.
Místo odpovědi mladý muž oči zase zavře... Stojí v trenýrkách uprostřed prostorné místnosti. V čele místnosti je stůl pokrytý bílým ubrusem. Za stolem sedí tři důstojníci. Za nimi visí vlajky a bojové zástavy. Důstojníci mlčí a zkoumavě si prohlížejí mladíka.
Ticho zčistajasna přeruší důstojník sedící zleva u samého kraje stolu:
"Jak se jmenujete?"
Mladík se potichu představí příjmením.
"Ještě jednou a nahlas," přísně napomene mladíka důstojník.
Mladík hlasitě řekne své příjmení.
"A jméno?"
Mladík vysloví křestní jméno a znovu své příjmení.
"Tak je to správně," spokojeně kývne hlavou důstojník.
Vzápětí se ozve důstojník sedící na druhém konci stolu:
"Co máte za vzdělání?"
"Průmyslovku," stroze oznámí mladík.
"Jakou?" chce vědět důstojník.
"Zemědělskou, obor mechanizační," upřesní mladík.
"Vás zajímá technika?"
"Zajímá," ožije mladík.
"Proč se tedy chcete stát vojákem z profese?" pátravě se zeptá důstojník sedící uprostřed stolu.
Mladík zaváhá.
"Jen nám to prozraďte," rázně pobídne mladíka důstojník.
"Protože se zajímám i o zbraně," nejistě odpoví mladík. "A líbí se mi uniforma."
"Jenom proto chcete k armádě?" nedůvěřivě se zatváří důstojník.
"Jenom proto ne," připustí mladík.
"Pro co tedy ještě?"
"I proto, že potřebuji peníze."
"Vy nepracujete?"
"Ne," špitne mladík.
"Jak to?" podiví se důstojník.
"Nesehnal jsem po maturitě práci."
"O techniky je přece zájem?" namítne důstojník.
"Je," přitaká mladík. "Musejí mít ale nějakou praxi, kterou já nemám."
"A co tomu říkají rodiče, že chcete k armádě?"
"Souhlasí s tím, protože mě nebudou muset živit," věcně poznamená mladík. "Máma je také bez práce a táta moc nevydělá."
"Být vojákem je ale těžké," zachmuří se důstojník. "Třeba budete sloužit daleko od rodičů a dlouho se s nimi neuvidíte. Myslíte si, že jste na to připraven?"
"Myslím, že ano..."
"Chlape mluvte," nutí lékař mladého muže k řeči a povzbuzuje ho otázkou: "Jaké máte povolání?"
Mladý muž netečně leží na nosítkách.
"Kde pra-cu-je-te?" zřetelně slabikuje lékař.
Mladý muž náhle sebou trhne... Slyší, jak dozorčí tábora běží od stanu ke stanu a vyhlašuje poplach. Bleskově vyskočí z kavalce, rychle se oblékne do maskáčů a obuje do kanad. Na hlavu si nasadí přilbu a pas si stáhne širokým řemenem. Nakonec si na záda přehodí baťoh a kolem krku pověsí samopal. Pak spolu s ostatními spěchá k velitelskému stanovišti. Jakmile jsou všichni nastoupeni, předstoupí před ně velitel.
"Vojáci," důrazně pronese. "Spojenecká zpravodajská služba odhalila v blízkém pohoří na sever od našeho tábora, v jedné pastevecké usedlosti, nepřátelskou základnu. Podle rozkazu vyššího spojeneckého velení naším úkolem bude okamžitě se přesunout do hor a tuto základnu paralyzovat," ukončí velitel řeč a zavelí k přesunu.
Vojáci rychle nasednou do džípů. Na pokyn velitele se džípy rozjedou k horám. Vojáci znají hory z výcviku. Jsou pokryté pastvinami a křovitými porosty. Domorodců je v nich málo. Žijí na samotách v pasteveckých usedlostech, kde se starají o svá kozí a ovčí stáda. Vojáci domorodcům nevěří a proto se s nimi nestýkají. Také domorodci se obávají vojáků a táboru se vyhýbají.
Džípy jedou pomalu. Cesta je prašná a neudržovaná. Vzhledem k utajení přesunu řidiči nezapnuli reflektory. V jízdě to však nevadí. Je jasná letní noc. Překážkou jsou ale kameny. S blížícím se pohořím je jich na cestě stále víc. Vozidla musí často zastavit, aby vojáci kameny odklidili. Na úpatí pohoří je cesta již neprůjezdná a velitel vydá rozkaz k pochodu.
Vojáci postupují v zástupu po stezce lemované nízkými keři. V čele kráčí velitel s mapou na krku. Co chvíli mapu osvětlí baterkou a zkontroluje, jeli postup jednotky k určenému cíli správný. Po hodině stoupání dorazí vojáci k travnaté náhorní planině. Na jejím horizontu se rýsuje nízká usedlost. Velitel zastaví jednotku. Dalekohledem obhlédne usedlost a svolá k sobě velitele družstev ke krátké poradě. Pak se jednotka rozestoupí po celé šíři náhorní planiny a zalehne.
Mladík, který patří k prvnímu družstvu, leží pár metrů od velitele. Toto družstvo určil velitel jako operativní a velí mu sám. Úkolem družstva bude vniknout do usedlosti a zlikvidovat nepřítele. Ostatní vojáci zajistí první družstvo zvenčí. Signálem k útoku bude velitelův výstřel z pistole. K akci dojde za úsvitu. Předpokládá se, že nepřítel se v horách dobře orientuje a noc by mu pomohla k úniku.
Mladík se rozhlédne po obloze. Do úsvitu chybí dobrá půlhodina. Chvíli klidu využívá k odpočinku.
S velitelovým výstřelem z pistole se okamžitě probere. Vstane a spolu s ostatními vojáky z prvního družstva vyběhne k usedlosti. Všichni střílí krátkými dávkami ze samopalu. Od usedlosti vojáky dělí několik desítek metrů. Mladík běží vedle velitele; nechápe, proč se nepřítel dosud nezmohl na výstřel. Tázavě na velitele pohlédne.
Velitel pohled zachytí. Povzbudivě mrkne na mladíka a ukáže na hadrem zakryté okno usedlosti:
"Hoďte tam granát!" rozkáže. "Ať je uvítáme, jak se patří."
"Provedu!" vykřikne mladík a sáhne po granátu. Doběhne k oknu a granát odjistí. Pak jej z boku hodí do okna a zakryje si paží obličej.
Zableskne se a zazní výbuch. Nato vojáci oknem vniknou do usedlosti. Nevidí na krok. Všude je plno prachu. Odněkud se ozývá zoufalý nářek lidí a dobytka.
Mladík tápe ve zvířeném prachu a snaží se nahmatat stěnu, aby se zorientoval v usedlosti. Když prach trochu klesne k zemi, vidí, že stojí poblíž svých druhů v jakési rozlehlé místnosti připomínající stodolu. V protějším koutě se k sobě tiskne stádo koz a ovcí. Kousek od stáda sedí vystrašený muž a vzlykající žena s dítětem v náručí.
Velitel na ně energicky zamíří pistoli a obrátí se k mladíkovi:
"Prohledejte je!"
"Provedu," vyhrkne mladík a samopalem ženě a muži naznačí, aby vstali.
Muž ihned uposlechne, ale žena zůstane sedět.
Mladík ženě samopalem znovu naznačí, co od ní žádá.
Žena přestane vzlykat, prudce vstane a podá mladíkovi dítě.
Překvapený mladík vezme dítě do náruče. Bezradně se podívá na velitele a potom na dítě. Teprve teď si všimne, že dítě má celou košilku zkrvavenou...
"Člověče, řekněte konečně něco," skoro zaprosí lékař. "Třeba, jak se vám to stalo, ale hlavně mluvte."
Mladý muž bolestně sevře rty, vzápětí je však uvolní a usměje se... Pohodlně se usazuje za volant osobního vozu, startuje a rozjíždí se. Je šťastný. Poprvé v životě řídí vlastní auto. První auto v rodině. Jeho otec auto nikdy neměl. Snad i proto po něm toužil víc, než jeho spolužáci na průmyslovce, kteří většinou byli na auto zvyklí z domova. Řidičský průkaz obdržel s maturitním vysvědčením. Od této chvíle nepochyboval, že si auto jednou pořídí. Vojenská služba v zahraničí jeho touhu po autě uspíšila. Vydělal si tolik, že mohl hned po návratu z ciziny domů zavítat do autosalónu.
Míří na výpadovku z města, chce si nový vůz pořádně vyzkoušet. U vjezdu na ni zastaví u semaforu. Netrpělivě čeká na zelenou. Jakmile naskočí, svižně se rozjede. Výpadovka je v obou směrech volná. Jen na obzoru před sebou vidí několik pohybujících se teček. Přidá rychlost a pomalu se k nim přibližuje. Již poznává barvy i značky aut v koloně před sebou. Dojíždí kolonu a dostává se na její úroveň.
Je spokojen, jak ho vůz poslouchá. Zbývá mu předjet jenom náklaďák, který kolonu zpomaluje a zařadit se před něj. Vtom se proti němu ze zatáčky vyřítí jiný náklaďák. Šlápne na brzdu a najednou je kolem něho tma a ticho. Až zadlouho zaslechne hlas, který ho nabádá k mluvení. Párkrát se o to pokusí, ale marně. Teprve když se zhluboka nadechne, ztěžka promluví...
Lékař se dovídá cosi o granátu a dítěti. Moc tomu nerozumí, ale s ulehčením si otře zpocené čelo a letmo se podívá z okénka sanitky, jak daleko je ještě do nemocnice.
Autor: STANISLAV ZEMAN
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)