Když po první světové válce r. 1918 vznikla Československá republika, bylo to vítězné dovršení procesů národního obrození. Od konce 18. století sílilo v celé Evropě vědomí vlasti a národa, a i u nás několik generací tvořivých osobností položilo postupně svým dílem základy naší novodobé jazykové kultury, historie, literatury, divadla, věd a umění. Podařilo se jim vrátit české etnikum - po 30leté válce a habsburském účtování zubožené a bezprávné a na pokraji zániku - mezi evropské národy. Podařilo se to i dík vzájemnosti Čechů a Slováků. Obrozenské ideje a ideály stály u zrodu naší první republiky a daly jí demokratického ducha, svobodomyslnost, sebevědomou hrdost, podloženou poctivou prací a snahou o zušlechťování života, samozřejmou komunikaci se světem a oprávněné kulturní i hospodářské ambice.
   Po všech historických peripetiích, ke kterým po vzniku ČSR došlo, čelíme dnes pozoruhodnému pokusu přehodnotit naše národní dějiny. Cizí útočníci, nájezdníci a uchvatitelé minulých dob stejně jako hamižní mocipáni, kořistníci a rozkrádači jsou svým způsobem zajímaví, úspěšní, »silní jedinci« - a tedy vlastně bez viny. Kdo si však zaslouží kritiku - to jsou naši buditelé a obrozenci. Média si nedají ujít jedinou příležitost, aby neukápla jedu, ironie, posměchu, znevážení »obrodičů«. Proč? Protože svým osobním příkladem a dílem stojí v cestě dnešnímu globalizačnímu a neoliberálnímu ničení dosavadních principů morálního a kulturního soužití lidí. Proto je potřebí oddělit národ od vlastní historie, tradic, oslabit vliv vlastní kultury. Dřív, než bude úplně zapomenuta, sluší se ji zlehčovat, pomlouvat, špinit. Příkladů je bezpočtu. Upozorním dnes krátkou replikou na to, jak v kulturní příloze rozšířeného deníku pochodil nedávno zakladatel naší národní hudby - Bedřich Smetana. Autor eseje o české hudbě mu věnuje její první část jako »otci zakladateli«. Jeví se mu jako »nejzapomenutější« a připomíná mu »studený kamenný náhrobek«. V celém sloupku pak skutečně nenajdeme nic než chlad.
   Autorovi asi maminka nezpívala ukolébavky z Hubičky, autor asi nesledoval vystoupení školních a jiných sborů se Smetanovými skladbami, nadaný spolužák mu nehrál na housle Z domoviny a sám se nepokoušel o klavírní Valčíky, netěšil se z Jiřinkové polky, neobdivoval České tance v podání Jana Heřmana. Skutečně ne? Pak přišel o nenahraditelný příděl hudební krásy, lásky a něhy.
   Autor odkudsi vytahuje antropologickou studii o exhumovaných ostatcích Smetanových. Tváří se jako kritik degradace lidské důstojnosti. Zdá se, že právem. Ale co můžeme v případě antropologa přičíst na vrub profesionální zaslepenosti, je v případě autora eseje zlomyslnost. Kritizovanou degradaci oživuje a šíří i mezi čtenáře, kteří o ní nic nevědí. Jako kritik »pokrytectví«, s nímž podle něho Smetanovi životopisci mluví o jeho paralýze jako o »tragickém osudu«, hejskovsky se pošklebuje a naznačuje, že to »třeba stálo za to«. Radím mu přečíst si Život Adriena Loeverkühna od Thomase Manna. Snad pochopí, že jde skutečně o tragédii, a že žádné náhodné setkání »nestojí za to«.
   Smetanu-skladatele autor dehonestuje jedovatou poznámkou o Vltavě (symbol »spojení dvou větví jednoho národa... přes protivenství k vyšehradskému majáku svornosti a suverenity«); hlavní kritika se však soustřeďuje na Blaník. Údajně »německý původ pověsti, přetvořené pro nové účely a gradované táboritským chorálem... pandán díla R. Wagnera. Mateřské lůno hory... vypouští do světa běsy nacionalismu«. Co k tomu dodat? Pověst o ukrytých bojovnících v Blaníku je místní vyprávění z konce 15. století. Ukrytí bojovníci jsou husité (proto Smetana cituje chorál). V pozdější době (protireformace) jde o družinu v čele se sv. Václavem na bílém koni. Slováci mají také svůj Blaník, jmenuje se Sitno. Zázračné zachránce, kteří přicházejí v hodině největší úzkosti, jistě nelze označit za »běsy nacionalismu«. Blaník symbolizuje víru ve vzkříšení národa, jeho budoucí štěstí a slávu na základě oživeného poselství chorálu. Ten obraz se kritikovi nelíbí a vidí v něm i obraz »roztržky člověka s krajinou«. Ale to snad je již zcela nepochopitelná úlitba současným módním klišé.
   Myšlenka demokratické a humánní integrace není signálem k demontáži národa, jeho kultury, jeho identity. Taková demontáž není ku prospěchu lidství, a je smutné, že se v jejích službách u nás tolik mluví a píše.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)