Na vysvětlenou: "pokřiveným zrcadlem" je míněna metodologie literárních učebnic a čítanek pro střední školu, publikovaných v uplynulých třinácti letech. "Českou literaturu" pak omezím na beletrii a beletrizovanou publicistiku vydanou v letech 1948-1989, samozřejmě s historickými přesahy např. do let meziválečných, popř. devadesátých. Mým skromným cílem není kohokoli z autorů učebnic, byvších nebo aktivních učitelů literatury na středních, popř. vysokých školách, skandalizovat, ztrapňovat, byť by příkladů hodných satirického postoje bylo sdostatek. Soustředím se na jednoznačně falešné nebo problematické postoje, východiska a teze spojené s výběrem, interpretací a hodnocení literárního materiálu, jenž je učebními texty prezentován. Netvrdím totiž, že jsou tyto učebnice cele, tedy absolutně špatné, že s nimi není možné pracovat, že jsou věcně i didakticky bezcenné. Skutečně otřesné pseudoučební texty z počátků 90. let, učební příručky vpravdě nepoužitelné, jen potvrzují pravidlo. Soustředím se na to, co pokřivuje, nepřípustně deformuje výklad literatury, výklad jejích funkcí, estetické a poznávací hodnoty v očích studentů, potažmo čtenářské veřejnosti.
Učebnice a čítanky literatury jsou vždy ovlivněny dobou a preferovanou ideologií. Je to dáno jednak povahou literatury jako nejkomplexnějšího druhu umění, v případě našeho národa tvoří literatura "páteř" národní kultury, jednak povahou školského systému. Autoři současných učebnic, čítanek a antologií pro střední školu vyrůstali dílem v době, které interpretačně dominovala idea úspěšného dovršení třídního boje jako hlavní podmínky štěstí nového člověka, zbaveného tíže minulosti, dílem v 70. letech, jimž dominovala přesvědčení jiná, defenzivnější. Spisovatelé "non grata" byli zamlčováni, odsunováni do bezvýznamnosti nebo exemplárně kritizováni, a to bez ohledu na uměleckou hodnotu jejich díla - s odstupem doby ovšem vidíme, že nejednou spornou. V této praxi pokračovala doba "restituce" a restaurace. Není bez zajímavosti, že jakkoli staré "mocnářství" Rakousko-Uherské všemožně prosazovalo zásadu "viribus unitis" (sociální, národnostní a náboženskou) a prevalenci osvícené monarchie, jakkoli meziválečná společnost zdůrazňovala činorodou a k bezkonfliktnosti směřující spolupráci tříd a prevalenci společných zájmů práce a kapitálu, nebyly učebnice literatury ("nedávné" nebo "současné") tak výrazně ideologizovány jako učební texty z let pozdějších. Za všechny jmenuji jen Výbor z literatury české, Díl III., Nová doba od Jana V. Nováka z roku 1909, určený "za čítanku pro vyšší třídy škol středních", a Stručné dějiny československé literatury pro vyšší třídy škol středních J. Kotrče a J. Kotalíka z r. 1934, rovněž "pro vyšší třídy škol středních".
Ideologizace a instrumentalizace literatury z doby "transformace" a restaurace (kapitalismu) se projevují vnášením apriorních a jednostranných stanovisek a norem, jež určují hodnocení a výklad literárního procesu, děl i výběr ukázek a metodiku práce s nimi. Zasahují nejrůznější vrstvy učebních textů. Nejmarkantněji vystupují ve stylu, výběru slov a jazykových prostředků vůbec, v použité terminologii. Jsou patrné ze selekce jevů na domněle podstatné a nepodstatné, resp. zamlčené. Projevují se výběrem autorů (segregačním), výběrem děl, selektivním přístupem k životopisným a jiným literárním faktům. Postupují dále k explicitnímu, jednoznačnému hodnocení určitých literárních skutečností, tedy k vytváření modelu hodnoceného. Konečným důsledkem je fixování jednostranného pojetí, jeho upevnění v podobě předsudku a vytvoření jakési interpretační sítě, která nabídne apriorní hodnotící rastr. Dochází k apriornímu, "zjevenému", předsudečnému hodnocení ( i pomocí nálepek typu "normalizační literatura, komunistický časopis, režimní autor" apod.) předcházejícímu vlastní, samostatné poznání díla, textu, časopisu atp. Normativnost podtrhuje i fakt, že mnohé starší učebnice jsou opatřeny doložkou "Schválilo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky", nebo vycházejí pod hlavičkou SPN, což je zkratka respektovaného Státního pedagogického nakladatelství, s reklamou na Mladou frontu Dnes, představenou jako "Vaše (ne)povinná četba" (srov. zadní stranu Hoffmann, 1997).
Předností oproti minulosti je nesporně možnost výběru z řady titulů. Je zdůrazněna jejich alternativnost a nutnost samostatného přístupu učitelů i studentů (tedy práci s textem, rozvíjení jazykových dovedností). Učebnice a čítanky mají dle autorů přispět k tvorbě osobnosti, literární materiál má vést "ke svobodě, k úsilí zformovat si samostatně vlastní názor, mít možnost volby, výběru mezi různými alternativami, setřást ze sebe omezující konvence a tak vždy znovu nalézat sama sebe a své místo v životě" (Hoznauer 1992, s. 12-13). Namnoze zůstává jen u proklamací, věty všech sledovaných učebnic jsou normativní, definiční, jistící, místy až demagogické. Je sice pravda, že nejhorší situace z počátků 90. let je již minulostí, princip je však namnoze kontinuitní a velké proměny nezaznamenává ani v některých nejnovějších, přece jen kvalitnějších učebnicích.
Je patrná tendence explikovat a hodnotit uměleckou literaturu schematicky na ose TOTALITA a DEMOKRACIE, tedy DOBRO a ZLO, resp. OŠKLIVOST a KRÁSA, NUCENÁ HARMONIE a TVOŘIVÁ DISHARMONIE, (tedy postmoderní chaos). Jako skrytý axiom vystupuje tato tendence ve všech sledovaných textech, více či méně. Pokud byla literatura totalitní, přitakávala zlu, byla tedy apriorní, posluhující, povrchní, epigonská, iluzorní, bez dostatku "vůle k autenticitě, k ideologicky nezkreslenému zážitku" (Hoznauer 1992, s. 39). Jsou preferováni tzv. disidenti nebo představitelé exilu, ze spisovatelů tzv. oficiálních jen ti, jejichž dílo je možné jako zápas s "totalitou", kritiku "totalitních praktik" pozitivně vykládat. Proti této tendenci stojí jiná, tedy vůle tento ideologicky negativistický kontext pokud možno nepřipomínat, a to v hodnocení literárních jevů, jež ideologicky nikomu nevadí, popř. autorů představujících všeobecně známou autoritu, kterou nelze opomenout. Pod emotivním a sugestivně hanlivým pojmem "totalita" je třeba rozumět tzv. komunismus, tedy společnost let 1948-1989, veškeré negativní či domněle negativní jevy tohoto období (ideologická cenzura, administrativní a nekvalifikované zásahy do literatury, politické procesy, výslechy a věznění disidentů, vedoucí úlohu KSČ, znečišťování životního prostředí emisemi a divokými skládkami, extenzivní rozvoj ekonomiky, materialismus a měšťácký pragmatismus, nemožnost cestování, pobyt cizích vojsk na našem území, rozhánění demonstrantů a policejní násilí, aroganci úřednického aparátu, nízké platy, nevkusné "králíkárny" atp.). Vše umělecky cenné vznikalo v "boji" s touto totalitou, se zlem reprezentovaným režimem, komunismem, bolševiky (viz obsah předchozí závorky...). Mnohdy bývá pod pojem "totalita" zahrnuto i období Protektorátu a následná léta "vyhánění" a "odsunu" německé menšiny. Komunismus, rozuměj společnost let 1948 až 1989, popř. totalita let 1939-1989, je "zlo", a literatura o tom podává "svědectví", je specifickým, jímavým, uměleckým, existenciálním, alegorickým, osvobodivě satirickým etc. dokumentem o lidech trpících a vzdorujících, vražděných a vězněných, šikanovaných a nemocných, ale i vysmívajících se komunistickému jhu. Literatura je zrcadlo komunistického, totalitního, ďábelského, hloupého, hrubého, vulgárního zla, ale je současně jakýmsi osvobozujícím protestem proti tomuto zlu, legitimním aktem proti vychytralé totalitní zrůdě. Instrumentální postoj k umění a literatuře zvláště je vcelku logický důsledek ideologizace.
Ideologicky proklamativní přístup, vlastní čiré a průzračné propagandě, není běžný, ale v některých učebnicích přesto tvoří dominantu. Vesměs nesou vročení počátku 90. let. Zrůdný bolševik na straně jedné, tedy totalitní všeobjímající zlo reprezentované komunisty, kolaboranty a režimem, na té druhé straně úpící oběti totalitního zla a literatura "bojující", zápasící, tentokráte nikoli o nový zítřek, ale o svobodu, proti "totalitě", zlu bolševické bestie - parazitující, hloupé, kariéristické, umění vraždící či udavačské. Je zpochybňována literatura, která "strkala hlavu do písku", nastolovala "pseudoproblémy" (Hoznauer 1992, s. 112), vždyť "špatné svědomí a falešné vědomí se v oficiální produkci projevilo vnitřně nepřiznanou, pokryteckou touhou po úniku z hodnotově vyprázdněného světa do fikce a idyly" (tamt., s. 113) S permanentním moralizováním a mimořádnou frázovitostí i nepolitizujících vět je spjata démonizace "literatury spjaté s minulým režimem" a politická, resp. vulgárně politizující instrumentalizace literatury jako "bojovníka za svobodu proti totalitě". Např. Milan Blahynka je představen mezi kritiky, "kteří se jimi stali spíše proto, že mohli publikovat, než proto, že měli co říci" (Hoznauer 1992, s. 112), Jaromír Pelc pak mezi "hlasateli ideologicky voluntaristických postulátů" (tamt.). Pro literaturu 70. a 80. let je prý typické "zplanění oficiálního intelektuálního života v československé 'gubernii', spravované domácími kolaboranty", jsou to léta vyplněná "zápasem o svobodu", působením "obludných mechanismů totalitních policejních států" (tamt., s. 113) atp. V duchu zásady, že některá díla "je lépe vůbec nečíst", odkazují mnohé osobnosti do škatulky "státem preferovaných literárních živnostníků" (tamt., s. 114). Již přijatá dikce svědčí o charakteru textu, jenž nemá literárněhistorické ani učební ambice - jde o výraz nenávisti či opovržení vůči všemu, co se vymyká přijaté ideologické podobě skutečnosti. Přitom se autoři zaklínají velkými možnostmi, které před nimi stojí, tedy "bez zkreslující ideologické šablony" ukázat vývojové peripetie literatury a "přispět k orientaci čtenářů, studentů i mladších pedagogů pohledem na poválečnou literaturu 'bez pověr a iluzí'" (s. 114). Učební text (a nejen tento) je opatřen schvalovací ministerskou doložkou. Nejsou osamocené ani poznámky typu "učební text předního literárního kritika /./ přináší nezaujatý pohled" (nakladatelská anotace k příručce jiného autora, P. A. Bílka a jeho "učebnice" Stavitelé křídel).
Metodologie výkladu? Literární jevy jsou vykládány jako příznaková reakce na totalitní zlo - dílem alegoricky, tedy v otevřeně symbolickém kódu, popř. jako šifry, v kódu skrytě symbolickém. Příznaková je např. alegoricko-symbolická, de facto vulgárně sociologická interpretace Páralových románových sci-fi v Panoramatu české literatury: "Čas však ukázal, že jde o sice dost rutinně napsané, nicméně promyšlené politicko-ideologické alegorie, jež s použitím sci-fi kulis vystihovaly podstatu i mechanismy totalitní společnosti, která se neštítí jedince přivádět 'ke štěstí' i násilím, která lidi spoutává a řídí pomocí nesejmutelných náramků (stranických legitimací, respektive propletence 'výsad' a 'možností' s 'ústupky' a 'neodmítnutelnými úkoly') a která likviduje duchovní aktivity (tím i případný odpor) infekcí materiálního konzumentství, poněkud paradoxně umocňovaného nedostatečnou nabídkou toho, na co se upíná zájem nakažených. Významnou roli opět sehrává Páralova barevná symbolika poodhalující příbuznosti mezi jednotlivými typy totalitních společností" (s. 462). Další reakcí na totalitní zlo je kapitulace a konformita nebo dokonce dogmatická podpora totality (J. Pilař, I. Skála ad.). Mnozí spisovatelé prý záměrně unikají od pravdy, uzavírají se od světa iluzí a sebeiluzí, sebeklamu (K. Sýs). Další formou reakce na totalitu je pojetí literatury jako zrcadla tohoto zla, tedy pravdivý obraz manipulace - např. disidentská literatura žánrovými formami literatury absurdní či realistické, uzavření se do vnitřní emigrace, nebo emigrace a exil. Autory učebnic přitom velmi mrzí, že se čtenář uplynulého dvacetiletí, domněle dezorientován režimem, narušenými měřítky a pokřivenými představami "o funkci umělecké literatury" dal často "zlákat literaturou kalkulující s jeho potřebou odreagovat se" (samozřejmě od totalitního zla, zde v podobě "šedivé jednotvárnosti 'socialistické' skutečnosti") a "zavádějící ho do iluzorních světů erotických dobrodružství a společenských pseudoproblémů" (Hoznauer 1992, s. 114). Předělem se jeví rok 1968. Zatímco do tohoto roku byli - dle autorů učebnice - spisovatelé zmýleni totalitním zlem a potom se snažili o reformu totalitního zla, až došlo "k roztržce mezi spisovateli a stranickými představiteli" (z formulace paradoxně vyplývá, že dříve, do roku 1968, byla patrně mezi totalitním zlem a spisovateli jednota).
Toto schéma se projevuje při hodnocení málokdy ve své nahé, plně zjednodušující podobě. Je všemožně variováno, opatrně zpochybňováno a znovu fixováno, jsou hledány výjimky, aby potvrdily danou schematiku. Je fixován pohled na určité osobnosti a jejich význam. Např. v čítankové antologii M. Hoznauera nazvané Dobrodružství s literaturou je Jiří Wolker prezentován jako básník, jenž "oslavil i třídní nenávist" básní U Rentgenu (s. 9), V. Nezval svým Vyznáním na cestu oslavil zemi, která nebyla "divukrásná, ale hrůzyplná", v níž pokračovala "série nejhroznějších zločinů" (s. 8). Smyslem otištění obou ukázek ovšem není představit autora a jeho báseň, nýbrž fixovat určitou politickou představu z doby studené války a Sovětském svazu jako zemi gulagů, mrtvol a hrůz. Proti sugerovaným literárním lhářům (Nezvalovi a Wolkerovi) jsou postaveny básně J. Seiferta Puškinův pomník v Moskvě a úryvek z Čapkovy úvahy Proč nejsem komunistou. Seifert z doby Proletkultu, Reflektoru a Komunistické revue se ovšem nehodí, podobně jako Čapkova beletristická i žurnalistická kritika četných jevů meziválečné kapitalistické společnosti, např. děsivých životních podmínek nezaměstnaných a bezdomovců. Ivan Skála je téměř ve všech učebnicích, s jednou výjimkou (V. Martínkové a kol., 1994, ovšem negativně komentovaný medailon) prezentován buď toliko jako dogmatický kritik Seifertovy Písně o Viktorce, nebo jako schematik, voluntarista, jenž cosi "produkoval", "byl poplatný", stal se "významným normalizátorským činitelem" (Hoffmann, s. 28), angažovaným a vyznávajícím víru v "socialistickou budoucnost", rozuměj v totalitu. Čtenáře tedy nemůže napadnout než jediné - Skála byl idiot a číst ho je "škoda času." J. Fučík se těší pozornosti jako falšovatel skutečnosti (jeho jméno se objeví vždy v negativním kontextu), Řezáč a Kainar jako tvůrci "odpadkové" a "úpadkové" literatury (Řezáčův Nástup a Kainarova báseň Sucho z Veliké lásky, srov. Hoznauer 1993, s. 33 an.). Sýs se ovšem "přizpůsobuje /./ normalizačním konvencím" (Martínková 1994, s. 134). Hrabal sice vydával po "konformním rozhovoru" pro Tvorbu "i oficiálně", ale proto, aby jeho knihy "nastavovaly nemilosrdné zrcadlo knihám těch autorů, kteří byli vydáváni jen pro svou konformnost" (Hoznauer 1993, s. 30). Zvláště Hoznauerova metoda konfrontace ukázek doprovázených sugestivními otázkami je v podstatě propagandistická, mravoučně inkvizitorská, srov. exklamace, apostrofy a téměř inkviziční rétorické otázky typu: "Je možné nazvat počínání našich vzdělanců zradou? Je to závažné obvinění: Přispěly postoje některých spisovatelů, jejich literární projevy, k vytvoření takové atmosféry ve společnosti, že ta pak pomohla například k vítězství komunistické strany ve volbách po roce 1945? Mohli bychom uvést i spisovatele opačných názorů?" (tamt. s. 24) Smyslem takovýchto výkladů není prezentace literárního vývoje, směrů a žánrů, osobností a skupin, nýbrž dokládání hrůz totality, viny literárních kolaborantů, morální prevalence disidentů a intelektuální protikomunistické elity, ale i denuncování, ospravedlňování domnělého selhání. O literaturu, umění jde až na posledním místě, zvláště onu "spjatou s minulým režimem".
Instrumentalizace literatury se projevuje jako tendence, a ta nutí autory učebnic k nejrůznějším "úpravám" životopisu autorů, výběru a výkladu textů apod. Příkladů lze uvést nespočet. Přehlížení mnohoznačnosti díla, rozpornosti literárního procesu a konec konců i společnosti samé v proměnách času je důležitým faktorem pokřivování literatury. Vede i k nejrůznějších textovým a axiologickým pitvornostem. Podle Panoramatu české literatury sbírky Josefa Šimona jsou alegorie "charakterního umělce, který se vznáší nad pouští konzumace a surovým křikem upozorňuje na svou existenci a na to, co vidí" (s. 404). Jinak tvorba autorů střední básnické generace, jejíž tvorba nejednou vrcholí v době tzv. normalizace a tvoří útvar zvaný "normalizační literatury", je vykládána jako postupný úpadek, v horším případě jako projev nemravné aktivity, provozované na normalizačním hřbitově literatury. Při popisu jejich díla se uplatňuje buď neosobní výčet titulů, popř. tematická, žánrová a popisná zkratka, hodnocení je spojeno s větnými konstrukcemi "autor se pokouší", "chce se dobrat historického optimismu" (s. Pelc, s. 403), sbírka "je nesena vůlí" (Peterka, s. 403). Jakkoli autoři Panoramatu proklamují, že ideologizace literárních jevů je nepřípustná - a verbálně se distancují od soudů některých disidentů o generaci "druhého nálevu" či třetí ligy literatury, charakteristikami některých sbírek a postojů autorů mají k těmto vulgarizacím blízko, když vykládají např. Sýsovu polistopadovou tvorbu jako "nejistotu a rozhořčení, pramenící patrně také ze ztráty nimbu protežovaného básníka a šéfredaktora jediného povoleného literárního týdeníku Kmen" (s. 401), samotného Sýse pak nálepkou autora "z předlistopadové oficiální garnitury" (s. 398), Peterkovu tvorbu jako "krušnou kapitulaci před oportunismem" (s. 403) atp. Rozpor mezi formálně zdůrazňovanou vědeckostí a faktickou povrchní tendenčností (snad k ní vedl i tlak veřejného mínění doby, která se reflektovala jako revoluční, tedy počátků 90. let) je zřejmý. Všimněme si toho, že přijaté lexiko není terminologické, nepatří do literárněvědné ani poetologické terminologie, zato je hojně využíváno v tendenční publicistice. Sousloví jako "oficiální garnitura", "nimbus protežovaného básníka", "normalizační linie", "kapitulace před oportunismem" nepatří do literární historie, do učebního textu pak dvojnásob. Mají vzbudit nelibost, opovržení, nenávist k lidem a autorům "spjatým s minulým režimem". Není bez zajímavosti, že v přijatém žargonu může být "minulým režimem" míněna i společnost let 1968-1989 (tzv. normalizační režim), s ohledem na komunistickou minulost četných disidentů, kteří svou "vinu" ovšem "vykoupili"...
Velmi rozšířené, uniformně přijímané a dogmatické (nejen dogmaticky uplatňované, ale v zásadě chybné) je dělení literatury do tří proudů, a to na tzv. oficiální, exilový a "samizdatový". Toto dělení je oprávněné jen jako čistě pomocné, okrajové, umělecky zcela irelevantní. Logické je dělení žánrové, tematické, jazykové, podle přijaté metody a směru, podle umělecké hodnoty atp. Již méně obvyklé se jeví dělení literatury podle pohlaví autora nebo místa jeho narození. Místo vzniku díla a způsob prezentace jsou druhořadé, nevypovídají o textu téměř nic. Literaturu 90. let bychom se stejnou mírou oprávněnosti mohli třídit na tvorbu "čistě" samizdatovou, vydávanou např. na domácích tiskárnách, dále "polosamizdatovou", vydanou vlastním nákladem v některém nakladatelství, rovněž internetovou, existující v internetové, nonknižní podobě, na literaturu postiženou ekonomickou cenzurou (ta je ovšem všudypřítomná), nebo na tu, o níž se nepíše v "renomovaných" a "elitních" literárních časopisech, nebo jen a pouze negativisticky, a na literaturu dotovanou z nejrůznějších fondů, prezentovanou na knižních pultech nebo televizně a filmově dramatizovanou, na publicistiku vyjadřující ideály restaurace, její svět a hodnoty atp. Samozřejmě i toto dělení je povýtce pomocné, okrajové, umělecky více méně irelevantní. Dělené literatury do tří proudů má stejnou cenu, je však motivováno důvody vyhraněně ideologickými, podobně jako pojem "totalita", sloužilo k démonizaci a diskreditaci autorů a děl publikovaných ve státních nakladatelstvích jako režimních, oficiálních (dělení literatury na "editní" a "ineditní" nejhorlivěji prosazoval J. Brabec). Podobně jako charakteristiky postav a spisovatelů "pronásledovaných režimem", variovaného schématu rozporu mezi mravně nadřazeným, inteligentním a intelektuálně kultivovaným disidentem a omezeným, pokryteckým, konformním a bodrým fízlem, estébákem, nebo s hloupou a usměrněnou "většinou", srov. např. interpretaci Havlovy hry Audience (Sochrová 2001, s. 215). Prevalence literatury disidentské, nebo exilové, popř. vyložitelné jako "kritika totality" je vyjadřována i počtem ukázek. A pokud jsou již tzv. oficiální básníci a prozaici zastoupeni, potom jen buď v ustrnulé podobě negativního obrazu Ivana Skály jako dogmatického kritika, který "odsoudil líbeznou Seifertovu básnickou skladbu Píseň o Viktorce" (Sochrová, s. 108, s poznámkou "později národní umělec", aniž by se v antologii objevila jediná Skálova báseň), nebo je student veden k tomu, jako v případě M. Floriana, aby si uvědomil "i stopy oficiálního optimismu a patosu doby", Florianovu "jakoby snahu vsugerovat idylu" (Sochrová, s. 122-123) apod. Při interpretaci Otčenáškova Občana Brycha má student odpovědět na otázku: "Proč ale nemohl vyznít závěr jinak než jako jeho souhlas s novým režimem?" (s. 163). Přitom "Čítanky" M. Sochrové patří výběrem ukázek a didaktickým zpracováním k tomu lepšímu, co na trhu učebnic najdeme; zvláště to platí pro první tři díly a pro interpretaci tam, kde se nepouští do ideologizování o "boji s totalitou", nýbrž vede studenty k popisu a výkladu motivů i tématu básně v souladu s tím, co je do ní vepsáno. Žel některé charakteristiky ukázek literatury "doby totality" je nutné vnímat jako ideologicky instrumentální.
Nejotřesnějším dokladem sledované a velmi neblahé tendence jsou četné ukázky z literatury disidentského centra. Např. fejetony Ludvíka Vaculíka, z nichž jeden, nazvaný Komunismus je bití, najdeme otištěný v Čítance IV. M. Sochrové. Vaculík je představen jako autor rozvíjející tradici J. Nerudy a K. Čapka, , který nastavuje "zrcadlo ubohosti totalitní moci", a to "s nemilosrdným výsměchem", jenž má "buditelský ráz" (s. 194), jenž "drsnou výchovnou lekci umí udělit i národu", jenž je vnitřně komponovaný, pointovaný, jazykově vynalézavý, formulačně jadrný a je mu vlastní častý "odkaz k přírodnímu dění jako východisku smysluplného života a společenského pořádku". A obsah politické exklamace v podobě žurnalistické? Komunisté nejsou občané, nýbrž bestie, vraždící a bijící lidi hlava nehlava, zlo samo. Nenávist je pochopitelná (nikoli ospravedlnitelná) v kontextu autorovy politické aktivity člověka sledovaného a denuncovaného Státní bezpečností, účastníka rozehnaných demonstrací atp. Studenti se na závěr mají zamyslet a posoudit "osobitost Vaculíkova fejetonistického útvaru i jazykové mistrovství". O bití lidí na ulicích v letech 90. a v současnosti, o justičních vraždách, válkách, vykořisťování slabých, nenávisti a kolotoči msty se student v učebnici, která prezentuje i literaturu 90. let, nedozví pranic, a proč by také měl, když o tom přece česká literatura domněle nepíše. Fixuje se tedy představa, že minulý režim jen vraždil, loupil, znásilňoval, zavíral, mučil, až zařval český lev a národ povstal. Vyprávěnka hodná starořeckého nebo totemistického mýtu. A ejhle, hned následující ukázka je z Klímova románu Láska a smetí; přináší vzpomínky na americký pobyt Ivany Klímy, kde všichni, "jak se ukázalo, ke mně byli vlídní a po americku usměvaví a s odstupňovanou naléhavostí se dožadovali, abych vysvětlil, co mě to napadlo, že se chci z jejich svobodné a bohaté země vrátit domů, kde je chudo a nesvobodno, kde mě nejspíš zavřou a pošlou na Sibiř" (s. 195). Autorka učebnice klade vpravdě sugestivní úkol, totiž aby studenti porovnali "Klímovo dílo s Vaculíkovým obrazem normalizační doby". A následuje ukázka z románu Alexandra Klimenta Nuda v Čechách, v níž vypravěč proklamuje, jak "dvacet roků hájil svoji osobní, vnitřní svobodu a nezávislost a nebylo to snadné" (s. 195), přitom dílo má být dle autorky studenty porovnáváno s "Páralovými příběhy o pokleslé aktivitě člověka" a má se sledovat "rozdílnost v kompoziční a jazykové rovině." Následují Peckovy Motáky nezvěstnému o "komunistických koncentračních táborech 50. let" (s. 196) a jak jinak než s portrétem páchnoucího ruského bolševika Byčkova-Parfumenka, kreatury s dementními rysy. Úkol pro studenty zní, aby vyhledali, "co je v ukázce zdrojem humoru a výsměchu" (s. 197). I mnohá díla spisovatelů označovaných dříve za socialistické jsou představována v dobově aktualizovaném výběru, např. Šotolovo Tovaryšstvo Ježíšovo je chápáno jen jako paralela k "totalitní" současnosti, studenti mají hledat "analogie mezi dobou, o které se píše, a dobou, jíž je román určen" (r. 1969, s. 174). Stejně dobře bychom román mohli chápat jako paralelu k inkvizičnímu typu myšlení autorů našich čítanek. Ovšem když jsem u analogií - podobně líčila antisemitská propagační literatura "záhubné působení židovstva", nebo "alldeutscheliteratur" záhubné působení slovanstva na německý kmen, zvláště Čechů. Záhubné působení tzv. komunismu je tematizováno v nejrůznějších podobách a v roztodivných kontextech.
Příznačným rysem všech vulgárně instrumentalizovaných a ideologizovaných výkladů je verbální odsouzení instrumentalizace a ideologizace literární látky. Literární jevy přehledně rozvržené na světlé a stinné nalezneme i v učebnici Přehledné dějiny literatury III (kol. 1997). Oproti jiným učebním textům má kniha podstatně větší záběr autorský, nalezneme zde i autory jinde nepřipomínané, popř. nevykládané, místy dokonce se snahou o objektivitu (J. Kolárová, V. Sládková, F. Stavinoha ad.), ale přes proklamativní odsouzení ideologizace jsou výklady nejednou opět tendenčně zjednodušovány a politizovány. Stačí si přečíst kapitolu nazvanou přízračně "Režimní básníci a další autoři" (s. 115 an.) a popisek pod fotografií Paláce kultury, podle níž "Palác kultury v Praze si postavila KSČ pro konání svých sjezdů" (s. 114), aby byla objektivita učebnice zpochybněna. Jste-li totiž "režimní", znamená to, že jste buď bezcharakterní, nebo hloupí. Jako forma "reakce na totalitu" jistě postoje odsouzeníhodné... Zajímavé je, že pokud režim, totalita tolik věcí neumožnily, resp. je znemožnily, proč tolik spisovatelů psalo, publikovalo, bylo nositeli tolika vyznamenání a zahraničních překladů, proč "totalita" všechny "bojovníky s totalitou" nepovraždila nebo nezavřela do koncentračních táborů, neodvlekla na Sibiř apod.
Instrumentalizace a ideologizace výrazně ovlivňují výběr autorů představených v čítankách. Někteří jakoby neexistovali, jiní naopak dostávají prostor ke dvěma, třem, pěti ukázkám. Eliminace a segregace osobností, vytváření jednostranného obrazu literárního vývoje a "zatlačování do bezvýznamnosti" (M. Jungmann) postihuje i koncepci čítanek, které jakoby dotvářely obraz toho, co je a co není podstatné a důležité. Jestliže znaly čítanky a učebnice z let sedmdesátých a osmdesátých jména jako Z. Pluhař, B. Říha, J. Kolárová, J. Tomeček, J. Kostrhun, J. Sekera, J. Hanzlík, O. Vyhlídal, L. Stehlík a mnoho dalších, potom v současných čítankách je nenajdeme. Je samozřejmě v pořádku, že se do čítanek a učebnic vrátila jména a tvorba autorů tabuizovaných, vesměs autorů publikujících do roku 1968 tzv. oficiálně, např. J. Škvoreckého, M. Kundery, L. Vaculíka, J. Weila či A. Lustiga, ale např. v Čítance IV. M. Sochrové je P. Kohout zastoupen pěti ukázkami stejně jako I. Wernisch, zato kromě J. Žáčka nikdo ze silné bývalé střední básnické generace.
Vedle naznačeného přístupu, který je možné označit eufemisticky jako tendenční, je tedy možné sledovat i jiné metody pojetí a výkladu literatury, podstatně účinnější. Je to známá metoda DELEATUR, zatlačení do bezvýznamnosti cestou ignorování.
Literatura 90. let je interpretována jako svobodná, tj. osvobozená od totalitního zla. Spisovatelé prostě "začali psát bez bariér a mantinelů", jak stojí v učebnici V. Martínkové a kol. (s. 179). Podle ní se ze "střední a starší spisovatelské generace /./ dnes nejvýrazněji uplatňují ti, pro které nové podmínky znamenaly především vydechnutí a impuls k činnosti autorské a často i publicistické", přičemž "nejmladší literatura se aklimatizovala snáz" (s. 178). Zajímavý je botanický termín "aklimatizace, aklimatizovat se", znamená totiž přizpůsobit se, což např. ve výkladech literatury 70. a 80. let znamená - kolaboroval, rezignovat na vlastní funkci umění, podléhat krizi, unikat kamsi, nastolovat pseudoproblémy atp. Je oceňováno, že se "mnozí autoři vynořili z undergroundu" (nebo "z vnitřní emigrace" (vše s. 178-9). 90. léta jsou spojována s explozí "v rozmanitosti literárních proudů, tak i v počtu nově vzniklých soukromých nakladatelství a v počtu vydaných knih". Odvrácené stránky tohoto procesu, vyjma dlouhodobé finanční a distribuční krize knižního trhu, "zmíněny" nejsou. Ve všech učebnicích záměrně absentuje fenomén alternativní literatury uplynulých 13 let (v přijaté terminologii dejme tomu "samizdatové"), v mnohých jsou současní levicoví autoři téměř bez výjimky odsunuti do bezvýznamnosti, do uměleckého nebytí.
V průběhu 90. let přitom zaznamenáváme jisté posuny. Zatímco ještě v letech 1990-1992 byl např. O. Daněk hodnocen jako dramatik, jehož hry nepřesáhly "hranice konformního přístupu" a zůstaly "v zajetí představy o nutné mravní převaze hrdinů ztělesňujících společenské normy proti individuálním výjimkách" a nepřekonal "meze konvencí podporujících sociální nivelizaci a opravňující potlačování tvůrčí svobody individua" (Hoznauer 1992, s. 102), když o dva roky dříve byl odbyt jen jako autor "moralit", u něhož "mravní hodnocení zůstávalo ve službách ideologie" (Haman, s. 90, resp. 86), je v roce 1994 hodnocen sice v kapitolce o "oficiálním dramatu", ale mezi "významnými představiteli", a jeho dílo jako "dialog s divákem o člověku, životě a době", jako spisovatel a dramatik, jenž "odkrýval rozpory mezi individuálním a společenským pojetím morálky a zdůrazňoval odpovědnost jedince vůči společnosti" (Martínková, s. 147-8). Zato Fučíkova Reportáž psaná na oprátce je kontinuitně dezinterpretována. Student je veden otázkami k tomu, aby si uvědomil, že "dřívější režim vytvořil z Fučíka idol hrdiny komunisty", přitom "stěžejní pasáže" byly vypuštěny, ovšem ty nejdůležitější, a právě ty dokládají, že Fučík "pomalým udáváním oddaloval svou smrt, tj. v ohrožení života zklamal" (Sochrová, s. 157). Omlouvám se všem členům Společnosti Julia Fučíka i všem ctitelům elementární faktografie, ale tuto formulace musím ocitovat. Informace o jedné z nejpřekládanějších knih poválečné české literatury a osobnosti vpravdě světové jsou účelově zkreslovány, byť Sochrová nezpochybňuje autenticitu Reportáže (oceňuje dokonce její "maximální úspornost, cit pro detail a charakterizační rysy"). Dlouhou dobu však její věrohodnost zpochybňována byla, "protože text byl poválečnými editory ideologicky upraven vypuštěním pasáží, kde autor doznával svou slabost při výsleších na gestapu" (Hoznauer 1992, s. 50). Jinde byl prezentován ve dvou řádcích jako "mrtvý symbol oficiální teze o vedoucí úloze komunistů v odboji" (Haman, s. 41). Juliu Fučíkovi věnuje samostatný medailon i V. Martínková, s "mile" objektivizující větou, že "se dnes velká část literárních historiků a kritiků přiklání k názoru, že Reportáž není Fučíkovým autentickým dílem" (s. 81). Jako stalinistický lhář je představen i M. Hoznauerem (1993). Čítanky a učebnice nabízí roztodivný materiál k "vyprávěnkám pro dorůstající mládež", což by byl i vynikající ediční projekt, zrcadlo malosti, ubohosti a konformity českého myšlení o literatuře Je v prvé řadě na bohemistice, aby podrobila dogmata potřebné revizi. Stěží to ovšem můžeme chtít po těch, kteří ideologickou veteš uvedli do výkladů historie literatury jako normu, princip, pavědecké intelektuální gesto . Je však i na učitelích a autorech učebních textů, aby respektovali zásadu naprosté objektivity při výkladu, staré antické zásady "sine ira et studio" a "ad fontes", uvádění faktů příznivých i nepříznivých vkusu, vládnoucí estetické normě, politickému přesvědčení atp. Platí-li ovšem merkantilní zásada "čí chleba jíš, toho píseň zpívej", budeme tyto vyprávěnky slýchat a hlavně čítat ještě dlouho.
Prameny:
Haman, A.: Česká literatura po roce 1945 z ptačí perspektivy. Praha, Fortuna 1990.
Hoznauer, M a kol.: Čítanka literatury pro 4. ročník středních škol. Praha Fortuna 1991. (Spoluautoři J. Adlt, A. Haman, J. Kostečka a V. Nezkusil)
Bílek, P. A.: Stavitelé křídel. Praha, Fortuna 1991.
Hoznauer, M. a kol.: Česká literatura po roce 1945. Praha, Fortuna 1992. (Text nakladatelsky ohlašován jako "definitivní učebnice pro 4. ročníky středních škol" /!/ Spoluautoři J. Adlt, A. Haman, J. Jeřábek, J. Kostečka, V. Nezkusil).
Nezkusil, V.: Úvod do světa literatury 1-4. Praha, Fortuna 1992.
Hoznauer, M.: Dobrodružství s literaturou. Praha, SPN 1993.
Martínková, V. a kol.: Literatura 4. Dějiny literatury. Alternativní učebnice pro 4. ročník středních škol. Praha, Trizonie 1994. (Spoluautorky P. Ziegová, D. Fochová, L. Chytilová)
Panorama české literatury. Literární dějiny od počátků do současnosti. Red. L. Machala a E. Petrů. Olomouc, Rubico 1994. (Autoři J. Galík, L. Machala, E. Petrů, M. Podivínský, J. Schneider, J. Skalička, A. Štěrbová).
Hoffmann, B. a kol.: Přehled dějin literatury III. Praha, SPN ?1997. (Spoluautoři E. Charous, M. Písková, N. Sieglová, L. Soldán, J. Urbanec) Sochrová, M.: Literatura v kostce. Havlíčkův Brod, Fragment 1998.
Sochrová, M.: Čítanka IV. k Literatuře v kostce. Havlíčkův Brod, Fragment 2001.
Předneseno na pracovním setkání Unie českých spisovatelů 7. 12. 2002
Autor: Alexej Mikulášek
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)