V cyklu Česká literární xenofobie, který píše do Revue Proglas p. Milan Uhde, došlo teď i na Karla Čapka a na jeho Bílou nemoc, aby naprosto každému už svitlo, že se nikomu, ale opravdu nikomu nepodaří uniknout před bdělým revizorem, který přikročil ke konečnému vypořádání s nebezpečnou (slovo je Uhdovo, jak ještě uvidíme) levicovou tradicí v české literatuře. K Uhdovu soudu nad Bílou nemocí a doktorem Galénem, který je pro p. Uhda terorista, vrátíme se možná jindy, neboť nyní si neodepřeme potěšení podívat se na to, jak si principiální nepřítel české literární xenofobie podal v čísle 8/2002 novelu Ivana Olbrachta O smutných očích Hany Karadžičové.
Pan Uhde úvodem vzpomíná, jak v polovině sedmdesátých let po dramatizaci Nikoly Šuhaje loupežníka dospěl s přítelem-režisérem ke zmíněné novele z Goletu v údolí, jak tlumil režisérovo nadšení pro Olbrachta, neboť věděl, že ten autor jen na čas procitl z iluze o spásonosné úloze komunistické strany, když v roce 1929 z ní na protest proti jejímu novému vedení vystoupil..., jak příběh Hanele Šafarové si vybavoval jako ryze intimní, jak zprvu doufal, že se mu pod režisérovou záštitou podaří případně zopakovat polemiku s Olbrachtem, kterou vložil do Balady pro banditu, a jak se po novém čtení té novely vzdal úmyslu ji zdramatizovat, neboť se mu během četby potvrdilo jeho čtenářské podezření, že jde o dílo, s jakým zřejmě neradno ani polemizovat. Pro dramatizaci jsme se nerozhodli a novelu vrátili do knihovny.
Nyní ji z té knihovny zas vytáhl, aby aspoň soukmenovcům z Proglasu vylíčil, jak zrůdný, ideologicky nemožný příběh Olbracht svým posledním původním dílem napsal a jak nebezpečné je ho patrně i číst. S rozborem novely si dal velkou práci a je jen škoda, že pádnost podezírání Ivana Olbrachta oslabil hned na začátku zbytečnou nepřesností: Olbracht ze strany přece nevystoupil, jak p. Uhde píše, ale byl spolu s šesti dalšími spisovateli protestujícími proti novému vedení vyloučen (dopisy, které to vyloučeným sdělovaly, podepsal Rudolf Slánský), a to je přece dost podstatný rozdíl. Panu Uhdovi však na nějakém rozdílu a zjevné nepřesnosti nesejde, tak je si svou věcí jist.
Zato pro čtenáře jeho pamfletu je to signál, výzva, aby si povšiml, jak si p. Uhde vede, když se ho snaží přesvědčit, že má pravdu, když Iva Karadžiče, milého titulní hrdinky, pokládá za nebezpečného ateistického aktivistu.
Pan Uhde ovšem nic netvrdí, ponechávaje si otevřena zadní vrátka, jen nadhazuje:
Vypadá to skoro tak, že Karadžič o Hanele stojí víc jako o objekt ideologické indoktrinace nebo výchovné nápravy než jako o ženu a milenku.
Takové skorozdání je málo, to i p. Uhde ví, a tak sáhne po logice:
Vnucuje se vysvětlení, které autor sice nevyslovil ani nenaznačil, ale které odpovídá logice Ivova charakteru.
Ten je v očích p. Uhda prostě pramizerný, protože Ivo je bezvěrecký aktivista a vyznavač pokroku, což přece samo o sobě stačí, takže Olbracht to sice ani nenaznačil, ale p. Uhdovi je jasné, že zřejmě poťouchlý vyznavač pokroku (jiného si p. Uhde neumí patrně ani představit) prožívá návštěvu Šafarových nikoli jako upřímný pokus přemluvit nesnášenlivé rodiče, aby se smířili s během věcí (...), ale jako ateistickou misii, jako triumf nad starožidovskou náboženskou ortodoxií, již třeba zkrušit oznámením, že se z jejího zajetí podařilo vyrvat další vzácnou a krásnou ovečku. Z domněnek, dohadů a insinuací p. Uhda se jako mávnutím kouzelného proutku stává skutečnost: Aktivista Karadžič ve skutečnosti přijel, aby starému zuboženému židovi objasnil, že jeho víra je pustá pověra a chiméra, tedy aby ho zranil a ponížil.
Co na tom, že žádný takový úmysl se z Olbrachtova textu vyčíst nedá?
Aby čtenář uvěřil v zlovolné záměry padoucha Karadžiče, p. Uhde se ve své stati úžasně obratně vyvaroval zaznamenat cokoli, co svědčí proti jeho pojetí, nezmiňuje se o tom, že Ivo Hanina otce o dceru výslovně prosí, o jeho naději, že se s ním dorozumí, že je mu starého muže líto, když se otec zatvrdí, a že dokud se ho nezmocní oprávněná úzkost o uvězněnou Hanele, je na návštěvě až neuvěřitelně pokojný a pokorný.
A stejně jako p. Uhde nenalézá na Karadžičovi nic, vůbec nic dobrého, bezohledně tvrdé jednání jejího otce a jeho přátel podává jako mazaný advokát takto:
Polanští židé Hanu ukryli a zřejmě ji přemlouvali, aby se vztahu k Ivovi vzdala.
Ukryli a přemlouvali? I tak se dá nevinně opsat, že ji uvěznili.
Nejpodivnější na "interpretaci" novely v podání p. Uhda je soustředění na osobu Iva Karadžiče a zjevný nezájem o to, co prožívá Hana. Redaktorka Českého rozhlasu 6, který se jal páně Uhdův cyklus o domnělé xenofobii popularizovat, aniž zřejmě sama novelu četla, vyrozuměla z toho, co p. Uhde o novele píše, že její hlavní postavou je Ivo Karadžič. A p. Uhde, aniž ji vyvedl z omylu, navázal na to a ještě přitvrdil:
Já jsem si v padesátých letech vůbec nevšiml, že ten Ivo Karadžič je naprosto agresivní bojovník, že on leze na místa, kam ho nikdo nezval (...); on tam prostě lezl jako agresor.
I tak se dá říci, že milý jel s milou k jejím rodičům požádat o její ruku, ač věděl, že se budou zdráhat; co na tom, že si na rozdíl od vědoucí Hany dělal iluze?
Odsuzovat kohokoli, že někam leze jako agresor, kam ho nikdo nezval, je jistě správné. Jen aby si p. Uhde takovým zásadovým odsuzovacím postojem v dnešním světě preventivních úderů neublížil.
Nebyl by udělal líp, kdyby si položil otázku, proč se novela nejmenuje např. O browningu Iva Karadžiče, ale O smutných očích Hany Karadžičové? Byl by třeba pochopil, proč se nedá tvrdit, že (když je řeč o potřebě rozloučit se s rodiči) Hanelinými ústy promlouvá jednak Ivo, jednak a hlavně spisovatel. Ivo byl přece jen katalyzátor Hanina procitnutí a hledání vlastní cesty (cesty osobní odpovědnosti za svůj život), na niž se dala dávno předtím, než se s Ivem potkala. Kdyby se p. Uhde zbrkle nerozběhl proti Karadžičovi jako býk v aréně vydrážděný rudým hadrem, rozpomněl by se možná na ideály, k nimž se snad hlásí, např. na ideál svobody, kterou je třeba dopřát každému (pokud neomezuje svobodu jiných), ať se nám jeho názory a jednání líbí, ať ne, a tedy i Haně. Kdyby ve svém svatém zápalu proti domnělé ideologické indoktrinaci Hany a celé novely nebyl p. Uhde zcela zaslepen a radši pozorně četl, byl by zjistil, že v novele nejde vůbec o nějaké zraňování a ponižování hluboce věřící židovské komunity v goletu, natož o triumfování nad ní, ale především o živoucí milující bytost, která se rozhodla jít za svou láskou a představou plného života, ač má své rodiče ráda a ví víc než všichni.
Hanele přece výslovně říká svému milému: Jsi jako oni, oni jako ty, neustoupíte nikdo, protože si myslíte, že by se zbořil svět.
Tady p. Uhde propásl příležitost založit působivou jevištní podobu příběhu o smutných očích hlavní postavy. Stál však vůbec o přitakání Haně a toleranci?
Opravdu ho klíčová věta novely netrkla a opravdu neporozuměl (nebo hned nechtěl porozumět?), že ztotožňuje-li se Olbracht s kým z postav své novely a mluví-li jejími ústy, není to Karadžič (jak se zdá p. Uhdovi, který by rád postavil Ivana Olbrachta na pranýř jako zavilého xenofoba, žel nadaného darem mistrovské empatie a slovesného umění), ale Hana?
Pan Uhde nemůže ovšem odpustit Olbrachtovi, že myšlenku, kterou by jinak jistě hájil do poslední kapky inkoustu v tiskárně svého PC, slova Ať o sobě rozhodne sama vložil do úst Ivu Karadžičovi; jinak by se p. Uhde sotva tak zpozdile odvážil omlouvat Haniny věznitele. Mohl však Olbracht vložit ta slova do úst Hanelinu otci?
Panu Uhdovi se zkrátka přihodilo to, co se přiházívá příliš pilným bojovníkům proti ideologizování, které bývá i tam, kde se mu autor brání, a hledává se všude; sám do něho spadl až po uši nebo spíše až po čepici, takže nevidí neslyší. Zapomněl na to, co mají vědět už maturanti: že velké básnické dílo se nedá zredukovat na řeči, gesta a činy jednotlivých postav a na schéma vztahů mezi nimi a že stále platí, co napsal Jiří Opelík o knize, jejímž vyvrcholením novela o Haně Karadžičové (nikoli o jejím milém!) je: jednak si vážila dávné tradice a kouzla židovské kultury právě v době rozběsněného antisemitismu, jednak v téže době považovala za nebezpečně středověké každé podobné povýšenectví jedné rasy nad druhou. Kdo umí číst, vztáhne i na příběh O smutných očích Opelíkovo resumé posledních Olbrachtových prací:
Zazněly humanistickým poselstvím ostražité lásky k lidem, chápavé shovívavosti k jejich zvláštnostem i slabostem, obdivu k urputnosti, s níž dokáží bojovat o svou pozemskou existenci...
Brzy bude tomu už půl století, co jiné Olbrachtovo dílo nebylo dost dobré právě té ideologii, kvůli domnělé závislosti na níž se teď p. Uhde ošklíbá nad Olbrachtovou novelou. Spíš strůjcům než tvůrcům filmu Komedianti (premiéra v dubnu 1954) se zdálo, že konflikt v povídce Bratr Žak je pochybený, chudák přece nemůže mít žádný vážný (tj. třídní) důvod připravit o život chudáka, vlastně svého soudruha; udělali proto z oběti v zájmu ideologicky vzorného pojetí třídního nepřítele, který si hrdelní trest vlastně vykoledoval, zasloužil, a příběhu tím zcela vzali jeho tragický rozměr a vůbec smysl, právě tak jako se p. Uhde nyní zcela míjí se smyslem novely O smutných očích Hany Karadžičové.
Pan Uhde se při svém nynějším "druhém čtení" této novely rozpřáhl po skalpu nebezpečného ateistického aktivisty s takovou umanutostí, že se zapomněl podívat do hlubokých smutných očích krásné Hanele.
P. S.
Vždyť ho chudáka pochop, řekl mi kdosi, když jsem mu dal nahlédnout do svých vět na okraj Uhdovy interpretace Olbrachtovy novely O smutných očích Hany Karadžičové: Což ho mohlo nyní nepobouřit už to jméno? Kdoví co je to za Srba! Což už při něm mu celá ta novela nezačpěla teď čertovinou? To snad ne, opáčil jsem, ale pak jsem si všiml, že p. Uhde si v závěru svého pamfletu představuje, co by bylo, kdyby byl Karadžič (na Hanele Hanu si p. Uhde na tom konci nevzpomněl!) přežil holocaust.
Není nakonec ten tak hledaný bosenskosrbský Radovan, příjmením jmenovec postavy z novely xenofoba Olbrachta, dokonce potomek nebezpečného ateistického aktivisty a agresora z Olbrachtova příběhu?
Pozor na to!
Autor: Milan Blahynka
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)