O životě s Ivanem Fontanou
   33 otázek Michal Černíka

   Život uštědřuje lekce. Kdy vám uštědřil tu největší?
   Těžko říci. Bylo jich více. Ne ze všech jsem si dokázal vzít poučení.

   Co vám dalo dětství?
   Dětství jsem prožil střídavě na dvou místech. V Praze-Břevnově, kde jsme bydleli ve 4. patře žluťásku přímo proti Kajetánce. V padesátých letech zde bylo v okolí ještě mnoho polí a později proluk mezi domy. Rybník naproti napájela Brusnice, která o kousek výš začíná pramenem Vojtěškou v areálu Břevnovského kláštera. Z okna jsme koukali přímo na věž kostela sv. Markéty. Do první třídy jsem začal chodit na Marjánce, ano tam, kde se opět tancuje, a kde měla Obec spisovatelů asi před čtyřmi roky jednu ze svých posledních valných hromad. Poté jsem přešel na Hládkov, do staré školy, která leží pod „Parléřovkou“ poblíž Pohořelce. Dnes je zde Keplerovo gymnázium, se zbytky domu, v němž bydlel Tycho Brahe a působil zde také Johannes Kepler. Rajón to byl pro mé dětské hry a křížové výpravy vskutku velký, teprve později jsem objevoval historii na každém kroku. V době dětství jsem poznával místa jen po kameni. Druhým místem mého dětství bylo srdce mé babičky v Jičíně. Dům, Jičín i okolí mají svého genia loci. Nebudu to rozvádět, bylo by to na knihu.

   Jste někomu za něco vděčný?
   Samozřejmě rodičům a nejen jim. Maminka byla učitelka a otec elektrotechnik konstruktér, který se vedle zaměstnání věnoval hudbě. Vděčen jsem ovšem mnoha lidem, kdybych je měl vyjmenovat, bylo by jich možná stovka. Vzpomenu jediného mého učitele, profesora českého jazyka Josefa Štemberu, který učil v Roudnici nad Labem na gymnáziu a zároveň také na střední zemědělské technické škole, kde jsem študýroval. Říkal mi, že sepsal knihu o Českém středohoří, respektive o vesnicích a místech tohoto geologicky mladého kraje sopečného původu.

   Komu byste chtěl poděkovat?
   Z těch, kterým bych chtěl především poděkovat, již mnoho nežije. Mnoho lidí mi šlo příkladem. Člověk je však nedokázal následovat, ale svou cestu jsem nalezl. Chtěl bych poděkovat kolegům a kamarádům z UČS, ne, není to klišé. Mají totiž oči otevřené a dokáží zaznamenat to, co jiní nevidí. A mnozí i odvahu. Odvahy je stále třeba.

   Které knihy natrvalo vstoupily do vašeho života?
   Jsou to především knihy, které mne uhranuly: Dobrý člověk ještě žije, nemusím uvádět asi autora. Myšlenky a postřehy od G. CH. Lichtenberga. Máj Karla Hynka Máchy, verše Fráni Šrámka (Tam v Sobotce na náměstí, pruští koně z kašny pili…). Pak následuje celá plejáda knížek, na něž se nedá zapomenout. Co plejáda, celá mlhovina. Knihy, i když už nečtu tak jako kdysi, otevírají nové světy, do nichž vstupujeme v různých svých obdobích a peripetiích. Kniha je přítel člověka, ale také fetiš ve smyslu zbožnění. Po dědečkovi, kterého jsem bohužel v životě neviděl, mám několik prvních vydání. Babičku Boženy Němcové, první sešitové vydání, Erbenovu Kytici s podpisem na titulní stránce atd.

   Čemu vás naučil život?
   Možná tomu: co nejméně mluvit, a co nejméně psát. Ve skutečnosti se člověk neubrání, když se rozběhne po bílé pláni papíru, často si myslí, že sní, že letí. Chápat své bližní, to je velké umění. Každý má své kořeny, nebo naopak své vykořenění. Kořeny se jakž tak dají ještě poznat, ale vykolejení, vykořenění? Ne to není lehké. Ostatně život učí každým dnem, i když je člověk již na penzi, a to jsem si myslel, že budu moci své zkušenosti vodohospodáře ještě předávat. Poznal jsem i zradu.

   Co vás nejvíc v životě zklamalo?
   Mne se velice dotkla zrada v 68. roce. Já jsem tomu nemohl uvěřit, asi jako A. Dubček a další. Na pracovišti jsem vyjádřil dokonce nesouhlas se vstupem vojsk. Snad jsme na celé škole (VŠZ v Praze) byli jen dva, ale lidé okolo náš nesouhlas zmírnili, ve snaze ochránit nás. Vzpomínám si také, že můj velitel praporu kapitán Půta se ve Stříbře prý pokusil i o vojenský odpor. Vstup vojsk Varšavské smlouvy se odehrál půl roku poté, co jsem odešel do civilu, odcházel jsem jako písař přímo z Doupova z ostrých střeleb a velkého taktického cvičení, kdy našemu samostatnému pluku Palackého veleli představitelé ruské armády!!! V civilu mi to nikdo nechtěl věřit!

   Co je pro vás nejdůležitější?
   Před pár dny jsem byl shodou okolností přítomen vzpomínkové zádušní mši za filosofa Jana Patočku ve svém milovaném kostele sv. Markéty, poté u jeho hrobu promluvila paní Františka S., profesorova dcera, která mimo jiné řekla, že otec na otázku, co bude nejdůležitější poté, co získáme svobodu, odpověděl, že morální aspekty výchovy – tedy morálka. S tím se plně ztotožňuji.

   V co věříte?
   Já jsem po tátovi ze starého evangelického rodu, který žil v Krkonoších. Maminka ještě před svatbou konvertovala na přání dědečka Soukupa také k evangelíkům. Svár katolíků a protestantů má v naší zemi velmi tuhé kořeny. Takže věřím v jednoho boha. Boha však vidím jako souhrn vesmíru a přírody.

   Čemu jste přestal věřit?
   Já věřím. Protože člověk je v podstatě dobrý. Věřím v lidství, to je v dobré srdce, v dobrý úmysl člověka i ve výsledky výchovy. Nikdo nechceme být vychováváni pedantsky a přísně.

   O čem nejčastěji sníte?
   Vedle aforismů a krátkých útvarů, spíše prozaických, píši také básně. A básnit, to znamená snít. Snění je kreativní tanec jazyka s fantazií. Jak člověku přibývají roky, tak mu některé sny ubývají. Nebo vidí, že na takové sny prostě už nemá, je to tedy absurdní situace. Snít lze o všem, třeba i o následném převtělení v mušku, kterému věří můj drahý přítel Ishigami Masakazu z Jokohamy.

   Jak prosazujete svůj názor?
   Prosazovat? To je poněkud tvrdé slovo. Jde spíš o to, jak názor vyjádřit, vlastně o to, jak a kde jej vyjádřit. Svůj názor vyjádřil i Jan Palach, je to ovšem krajní moment, který je spojen i s událostmi doby. Žádný názor nejde prosadit silou, a když tak jen na krátkou dobu. Nemám rád boj ani žádné loktování.

   Kdy si říkáte - na tohle nepřistoupím?
   Meze v člověku existují, stále se mění. Ovšem hlavní je asi kompromis. Každý okamžik mění situaci, člověk musí být i skálou a za pomyslnou čarou nepřistoupit za nic na světě.

   Myslíte si, že umění má tu moc, aby dělalo lidi lepšími?
   Určitě. Umění je něčím, co člověka činí lepším, protože chápe, dotváří si obrazy, skládá mozaiku, doplňuje to, již zná. Umění vyvolává mnohdy řadu otázek, ale třeba tekoucí hodiny Salvadora Dalího ukazují jasně, že vše může být i jiné. A to nemluvím ještě o jeho splývajících poly-obrazech. Tam došel nejdál, tam mění naše vidění i svět.

   S novou dobou se změnil i vztah k hodnotám. Které hodnoty mají pro vás trvalou platnost?
   Je samozřejmě otázka, co bereme za novou dobu. Před Kristem, po Kristu? Ano, vím, že hovoříme v měřítku mnohem větším. Doba, v níž žijeme, je vždy nejtěžší, ale my nedokážeme žít v diskontinuitě. Stále budeme srovnávat, tohle bylo lepší a tohle horší. Předchozí pokus naší společnosti (a nejen naší) ukázal možnosti, rozhodně ukázal možnou cestu. Škoda, že začal tak krutě a s takovými chybami. Měl by následovat rozbor, ale vše se složilo jako domečky z karet. Dnes máme EU, její postavení není zdaleka stabilní. Předchozí vývoj každého státu určuje také jeho postavení. Snad se EU chytí, konsoliduje a vytvoří střechu pro multikulturní Evropu. Globalizace jde prostřednictvím PC, zde je pramen, který teče pod tlakem, ale víme, že jakmile voda vyvěrá na povrch, ztratí tlak. Ovšem pozor, upozorňuje nás například Machiavelli, vše musíme dvakrát vážit, poznávat dobro z dálky i zblízka, prověřovat. Pokus o likvidaci zjevného zla se zdá nejjednodušší cestou, ale při ní se objevují justiční omyly.

   Na co jste zvědav, co byste se rád dozvěděl?
   Samozřejmě jsem zvědav, jako snad každý jiný, jak dál bude pokračovat naše cesta poznání a využití vesmíru. Moje babička tvrdila, že na Měsíc člověk nikdy nepřistane. A přistál, Armstrong přistál sice na poslední hlt paliva a v poslední možné vteřině, ale přistál, a své přistání dovedl člověk zopakovat. Kdo vytvoří posádky do blízkých světů? Bude to Čína, Indie, USA, Rusko, či lidstvo spojí své síly a bude dobývat vesmír společně? To jsou otázky, na které člověk neumí odpovědět, ale vývoj, i když nejde tak rychle, jak se zdá, jde stále kupředu.
   Bude člověk jednou tak zdravý, že se dožije oněch několika set biblických let? Buňka je, jak se domnívají vědci, stavěna na několik století, ale tvoří organismus ve složitém a zranitelném systému. Právě v tomto organismu je buňka dezorientována.

   Na jaké chyby má člověk právo?
   Člověk je tvor chybující. I chyba ho může stát život.

   Co je pro vás největším dobrodružstvím?
   Myslím, že jde o chování náhody v našem životě. Cesty osudu jsou často řízeny náhodou. Koně v šestispřeží, už to je náhoda. Vozka je profese. Cestu řídí osud, cestovní příkaz podepisují lidé. Povoz kontrolují lidé, do toho přispívá počasí a hodně do toho mluví bohové.

   Daří se vám rozpoznat lež od pravdy?
   Není to jednoduché, i když se to zdá mnohdy velmi jednoduché. Viděl jsem to, byl jsem při tom a mnohdy to jiný člověk také zažil, a přesto mluví jinak. Svědci vypovídají svou pravdu. Mění se cesta, kdo odkud přichází, mění se i úhel pohledu. Nejhorší je úmysl lhát a předstírat. Nemám rád, když o historických událostech hovoří ti, kteří je nezažili. Ale nakonec nám nic jiného nezbývá než číst dokumenty, propojovat je, komentovat, dávat vše do souvislostí.

   Uznáváte pokoru? Kdy a před čím?
   Pokora je velmi důležitá a obsahuje úctu a zkušenost. Pokorný člověk uznává okolnosti, zná pravidla, ctí situaci a evidentně si váží člověka a společnosti. Pokora je něco, co má člověk navíc, stojí blízko laskavosti.

   S čím se nesmíříte?
   Nemám rád násilí a lež. Domnívám se, že výchova dětí v rodině vyžaduje nejen dobrého příkladu, ale také rychlé a včasné varování, které si dítě zapamatuje navždy, vždyť jde často o schopnosti přežít.
   Výchova starších dětí a dospělých je velmi složitá, tím se musí společnost zabývat, má na to školy, církve a jiné organizace.

   Co dělá člověka skutečným člověkem?
   Skutečného člověka dělá mimo jiné jeho lidství. Lidství má přirozeně mnoho aspektů. Mezi nimi je to pracovitost, ohleduplnost, odvaha a pochopení pro druhé. Určitě hodnotíme člověka podle jeho chování a výsledků.

   Z čeho se dovedete radovat?
   Člověk by se měl radovat z maličkostí. Samozřejmě radosti život naplňují, ale důležitá je také askeze. Lehce se to řekne, ale pro vnitřní klid je možná stoicismus důležitější než cokoli jiného. Mě osobně chybí dnes vůle. Radost přináší i vlastní psaní a úspěchy, i když výsledek je to často relativní. Doba, tedy čas, prověřuje a provádí úklid v celé literární oblasti.

   Co je na světě pro vás nejkrásnější a nejcennější?
   Co je nejkrásnější, co je nejkrásnější, to jsou slova známé písně. Jelikož jsem byl odkojen maminkou zpěvačkou, která zpívala nejdřív na kůru v kostele sv. Jakuba v Jičíně, pak v souboru Mír, a otcem rodilým kytaristou a zpěvákem a hudebníkem, měl bych mít rytmus a hudbu v krvi, a někde hluboko ji tam mám, ale já jsem se nepotatil! Naštěstí můj bráška Karel „Čárlí“ ano! To měl táta radost, přesto že se to posléze také nějak zhatilo a dnes si Karel zahraje leda tak na tubu v australské buši, pro kterou ho však dobře připravil dnes již zesnulý náčelník aboriginals.

   Co se vám v životě povedlo?
   Já jsem sledoval v životě dvě dráhy. Jedna druhou doplňují nebo vytěsňují. Na jedné straně jsem stavěl přehrady z hlíny a jílu již v dětství, pak jsem se složitou cestou stal vodohospodářem, člověkem, který vidí krajinu přes proudění vody a podmínky utváření odtoku. Tato dráha byla sem tam přerušována a já začal psát. Začalo to dopisy, neříkám, že jen milostnými. Tak jsem se dostal k poezii, ke knihám a to byl můj druhý zdroj inspirace. Povedlo se dost věcí, ale to já nemohu hodnotit. Hodnocení mi nepřísluší.

   Která přání se vám nesplnila?
   Nenaplnila se mi moje sportovní přání. Je to už dávno, kdy jsem převzal od Emila Zátopka cenu za hodinovku, kterou jsem běžel v Tachově. Běhal jsem ve stáji u doktora Fišera a vše vypadalo slibně. Při dávkovaném tréninku jsem si počítal příklady z matematiky, ale převládala radost z pohybu v přírodě, Roztocký háj byl ideálním terénem pro několik významných běžců.

    Myslíte si, že žijete jako svobodný člověk?
   Nepochybuji o pravdivosti hesla, že svoboda je poznaná nutnost. Naše svoboda nemůže být omezením ani překážkou pro druhé. Člověk má ovšem vnitřní a vnější život. Svoboda nespočívá jen v cestování či utrácení. Svoboda je součástí vyššího systému, který dokáže popsat filosofie. Samozřejmě že bychom chtěli létat, ale nejsme ptáci. Svobodu v sobě lze nalézt i ve svěrací kazajce, jak o tom přesvědčivě a živě napsal Jack London.

   Co pro vás znamená svoboda?
   Byl jsem, především díky své profesi, mnohokrát v cizině. Setkáte se se svobodnými lidmi, ale narazíte také na tvrdé meze nesvobody. Žalářů je všude dost, člověk nesmí překročit meze zákonů a musí mít také trochu štěstí, aby se do něčeho nezamotal, nepřimíchal nebo nebyl, proti své vůli vtažen – už to je štěstí.

    Myslíte si, že jako národ umíme zacházet se svobodou a demokracií?
   Jsme relativně malý národ, už to, že mluvíme jednou společnou řečí, je zázrak a hlavně znak určité kulturnosti. Řeč je obrazem našich dějin.
   S demokracií, ať socialistickou nebo kapitalistickou, neumíme dosud dobře zacházet, jsou poněkud složitější, než je řízení koňského spřežení, opratě byly nahrazeny velice sofistikovanými modely a vědeckými teoriemi ve všech oblastech našeho konání.

   Jak chápete pojem tvůrčí svobody?
   Samotný tvůrčí proces chápu jako velmi zvláštní proces, který přináší zázrak příběhu a metafory. Rozkoš z psaní. Je to něco neobyčejně citlivého, závislého na fantazii, racionalitě a paměti. Pojem tvůrčí svobody chápu jako součást procesu psaní, určité překážky existují, vy je však musíte obejít, vyjádřit jinak tak, aby je nikdo nepoznal, nechcete-li o nich zrovna mluvit. Psaní má několik rovin, pravda dokonce podléhá striktnímu literárnímu zákonu – text musí být především zajímavý, skutečnější než skutečný příběh, který vypravujete, nebo vypravují vaše postavy. Bez příběhu není žádného psaní a příběh musíte nejen potkat nebo si ho totálně vymyslet a v obou případech ho mistrně fabulovat.

   Cítíte se jako tvůrce naprosto svobodný?
   Ano, i když nepopírám, že existuje určitý stupeň autocenzury. Nikoho nechcete zraňovat, nechcete, aby se v textu vaši přátelé poznávali.

   Měl by být spisovatel svědomím národa?
   Určitě. Každý, kdo vládne jazykem, nejen spisovatel ale každý rodilý mluvčí musí, vnímat a odrážet nejen své, ale i kolektivní vědomí.

   Myslíte si, že uspořádání světa je nezvratitelné, jak se dnes tvrdí, anebo má lidstvo šanci na jiný lepší svět?
   Vše se stále mění, i když mnohé se opakuje. Existují nové informace, nové koncepce a nová paradigmata. Samozřejmě, že šance na nový lepší svět není uzavřena. Zdánlivě pevný svět lze zničit, ale také z jednoho klubíčka lze odvinout nový, barevný a lepší svět.

   Jak byste charakterizoval svůj světový názor?
   Já jsem nesporně socialista, i když nejsem v žádné straně. Když kolem sebe vidím bídu, cítím, že je třeba pomoci, tam, kde je třeba. I nezapomenutelná dvojice V a W to tak cítila. Ona to byla ve skutečnosti trojice, na smutný osud Jaroslava Ježka nemohu zapomenout. Máme-li někam dojít, musíme pomoci slabším a nemocným, neznamená to, že by sami neměli zabrat, co jim síly stačí. Dalším fenoménem je stáří, které by člověk měl prožít důstojně, to se dnes nechce vidět, a přitom každý, má-li jen trošku štěstí, zestárne. I pokrok musí mít své proporce, celý společenský systém je organismus, který potřebuje nejen dirigenta, ale i skvělé hráče.

   Mojmír Soukup
    se narodil 1. 6. 1946 v Praze. Od roku 1974 používá literární pseudonym Ivan Fontana. Vystudoval VŠZ a pracuje jako emeritní výzkumný pracovník na VÚMOP v Praze-Zbraslavi, kde se zabývá problematikou vodního režimu zemědělských pozemků a půd. Vydal řadu knih aforismů a drobných literárních útvarů.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]