K velkým hudebním výročím roku 2006 (Mozart, Šostakovič) patřilo i sté jubileum narození Jaroslava Ježka. Bylo by pošetilé srovnávat v mnohém nesouměřitelné postavy dvou světových velikánů, jejichž dílo dostatečně prověřil čas, s významnou a populární osobností naší hudební kultury první poloviny 20. století, jejíž hodnoty nejsou dnes, ani po šedesáti pěti letech od jejího úmrtí (1. ledna 1942), ve vší úplnosti doceněny.
   Naskýtá se však několik indicií, které po srovnání přímo volají. Osudových 35 let života vyměřených Mozartovi a Ježkovi, v nichž dokázali vytvořit neuvěřitelně rozsáhlé dílo, udivuje především. Rozsah a pestrost jejich tvorby byly iniciovány geniálním hudebním nadáním a obrovskou pílí, u Ježka navíc spjatou s překonáváním těžkého celoživotního zdravotního hendikepu. Kvalita jejich průpravy spolu s tím byla předpokladem vyniknutí v tvůrčí a interpretační sféře. Dětská radost až infantilnost je provázela po celý život a výrazně ovlivnila jejich tvorbu, která často vycházela z lidových zdrojů a byla už za jejich života zdrojem široké popularity. Oba však přes výsluní úspěchu a hmotné jistoty nebyli uchráněni před osobními svízeli a občasným nepochopením, zejména na konci života. I ty poslední chvíle, souženi těžkou chorobou, prožívali oba těžce.
   Pomineme-li náhodu Ježkova a Šostakovičova stejného data narození (25. září 1906), byl nepochybně jejich vstup do aktivního hudebního života v polovině 20. let ovlivněn avantgardním uměním, jež klíčilo v Paříži ze zdrojů ruských a francouzských (Ďagilev, Stravinskij, pařížská Šestka). Také jazz, který se v té době rozšířil z Paříže, oba výrazně poznamenal. Ježka trvale v jeho nejvýznamnější a nejznámější činnosti písňové a divadelní tvorby, Šostakoviče v několika symfonických a baletních opusech, jejichž hodnotu ukázala i po osmdesáti letech nynější provedení. Umění obou bylo více než příznivě oceněno při jejich vstupu na uměleckou dráhu, dočkalo se odborného i posluchačského ocenění v širokých vrstvách, bylo však z ideologických důvodů zatracováno v dobách lecčím si podobných.
   Je-li dnes odkaz Mozartův, a věřme že i Šostakovičův, trvale všestranně oceněn a kulturní veřejností pochopen, Ježkovu odkazu, jak bylo řečeno, zůstáváme i nadále v několika ohledech dlužni. Akce k stému výročí narození uspořádané pod záštitou UNESCO jsou důstojným připomenutím Ježkovy osobnosti i díla. Jde především o reprezentativní výstavu Život je jen náhoda, kterou jako stěžejní akci České komise pro UNESCO na období 2006-2007 pořádá až do února 2007 Národní muzeum - České muzeum hudby v Praze. Nápaditá expozice respektující požadavky moderní výstavní prezentace s využitím auditivních i vizuálních prvků uspokojí znalce i běžné publikum zejména tím, jak v přehledně členěném prostoru komprimuje skladatelův životní osud i jeho dílo všestranně i komplexně v dobových národních i mezinárodních souvislostech až do současnosti. Za přínosné považuji především zmapování Ježkovy činnosti v oblasti vážné hudby a údobí jeho působení v americkém exilu. Drobné nedostatky v popiscích nenarušují celkový význam Ježkovy prezentace.
   Také Český rozhlas, který je mediálním partnerem výstavy, a Česká televize přispěly ve dnech jubilea řadou pořadů, v nichž zejména ty rozhlasové uvedly i Ježkovy skladby z oblasti vážné hudby. Prezentace skladeb z údobí Osvobozeného divadla uváděla jejich interpretace z různých dob, včetně současnosti, a dokládala tak životnost umělcova odkazu. Jde jen o to, aby nešlo o příležitostnou kampaň, ale aby interpreti z obou hudebních oblastí Ježkovu tvorbu soustavněji uváděli.
   Že to jde, dokázal na svém prvním, beznadějně vyprodaném koncertě 19. 12. 2006 nově utvořený big band Rudolfinum Jazz Orchestra, vedený Milanem Svobodou, složený z hráčů České filharmonie a několika našich předních jazzmanů, v pořadu cele věnovaném soudobým českým skladbám inspirovaným Ježkovou tvorbou.
   Trvalý význam mají zvukové nosiče, které v poslední době vyšly. Stálo by zato, aby byly reeditovány na kompaktních deskách, případně znovu nahrány, Ježkovy skladby komorní, symfonické i méně známé scénické kompozice k hrám mimo Osvobozené divadlo či písně na slova Nezvalova, Seifertova, Halasova, Bieblova, Závadova, Knobova, Puškinova, Schwittersova, Cocteauova a Soupaultova. Rovněž tak vzpomínky Ježkových současníků s výjimkou komentářů Jana Wericha a Jiřího Voskovce dnešní mladá generace téměř nezná.
   Proto je velmi užitečným činem vydání monografie Františka Cingera ŠŤASTNÉ BLUES aneb Z deníku Jaroslava Ježka (BVD Praha, 2006). Zkušený publicista po dvou knihách o Janu Werichovi, inspirován jejich úspěchem a iniciován Karlem Srpem a dalšími, odpovědnou heuristickou prací shromáždil značné množství dosud neznámého materiálu z archivů, dobových novin a z rozhovorů s pamětníky i z rodinného zázemí Ježkovy rodiny a transformoval je v působivé pásmo Ježkova života. Práci mu usnadnila zevrubná monografie Ježkova přítele, hudebního teoretika i praktika Václava Holzknechta Jaroslav Ježek a Osvobozené divadlo, o níž a o další podněty tohoto významného kulturního činitele se mohl opřít. Cinger zbytečně nereprodukuje nesporné Holzknechtovy soudy a interpretace, tam však, kde se autor, jehož kniha vyšla koncem padesátých let, dopustil určitých nepřesností z neznalosti širších souvislostí nebo dobových zjednodušení, je uvádí na správnou míru a rozšiřuje je o další skutečnosti z vlastního výzkumu. Týká se to například Ježkova dětství, které nebylo chudobné, těžkých let v slepeckém ústavu, šťastné doby studia na konzervatoři, významného pobytu v Paříži, přátelství s avantgardními básníky a hudebníky i méně známými osobnostmi (např. Janem Knobem). Cinger věrohodně informuje o americkém Ježkově pobytu, zejména o vztahu s Voskovcem, Werichem, Hoffmeistrem, ale i o ne příliš vstřícném vztahu dalších našich emigrantů v USA. Aniž by podlehl soudobému "investigativnímu" zájmu o ženy kolem Jaroslava Ježka, jak sám uvádí, cudně v několika případech poodkrývá Ježkův milostný život, zejména ve vztahu k pěvkyni Míle Ledererové a jeho pozdější ženě Frances. Citacemi ze skladatelových výpovědí i z dobových ohlasů dokládá jeho vztah k avantgardnímu umění světovému i našemu (včetně surrealismu). Za zvlášť působivé považuji citace svědčící o silném Ježkově vlastenectví, sociálním cítění, v němž zastával levicovější stanovisko než V+W, a o protifašistickém odhodlání. Pasáže z Ježkovy milostné a rodinné korespondence svědčí o chlapecky citlivém skladatelově nitru a zároveň odhalují jeho básnickou invenci.
   Předností knihy je její kompoziční uspořádání do deseti kapitol, v podtitulech adekvátně označených hudební terminologií, včetně tří intermezz přinášejících záznamy běžně neznámých Ježkových rozhovorů z let 1929, 1930 a 1941. Přínosná je i poměrně rozsáhlá chronologická citace z deníku J. J. (26 stran) i 22stránková fotografická příloha s několika neznámými či dosud nepublikovanými snímky i s Ježkovými autografy. Knihu doplňuje encyklopedický slovník vybraných osobností, seznam literatury a rejstřík osobností, který pomáhá v rychlé orientaci zasvěcenějších čtenářů.
   Pečlivě graficky vyvedené knize lze bohužel vytknout několik obsahových nedotažeností i stylistických nedopatření, svědčících někdy o autorově lehkém publicistickém peru. Nedostatkem je ledabylá korektura, projevující se v pravopisné podobě několika vlastních jmen a v přehlédnutých tiskových chybách.
   Autor, který tímto vydáním neřekl o Ježkovi poslední slovo, v zamýšlené reedici nedostatky jistě odstraní a posune poznání o této umělecky i morálně příkladné osobnosti dále. Jaroslav Ježek, který výrazně ovlivnil několik generací, zejména vstupujících do života v společensky složitých a převratných dobách, a mluví i k vnímavé nejmladší generaci, jak o tom přesvědčily některé akce posledního období, si to jako jiné významné osobnosti zasluhuje, a to nejen z jubilejních důvodů.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]