MACBETH, jedna z nejznámějších tragédií Williama Shakespeara, patří k autorovým dějově nejprostším hrám. Sám příběh není nikterak komplikovaný, postrádá bohatství zápletek a situací třeba Krále Leara, těžiště totiž přesouvá na obraz duševních stavů hrdinů, k motivaci jejich vnitřních proměn, vedoucích k vraždám. Zdánlivá jednoduchost však bývá pro inscenátory oříškem, hra vyniká bohatým obrazným jazykem, pracuje se zpřítomněním starozákonního mýtu, ale i s filozofickou reflexí nad klíčovými tématy, jako jsou konflikt jedince s řádem světa či napětí mezi chorobnými ambicemi a morálkou.
   Nejnověji tragédii nastudovala v Divadle na Vinohradech hostující režisérka Hana Burešová. Svým pojetím, odporujícím v poslední době rozšířeným názorům o měšťáckém, konzervativním ladění vinohradské scény, se přihlásila k někdejší inscenaci režiséra Jiřího Frejky, který se roku 1946 obdobně pokusil - jak tvrdí dobová kritika - o "moderní, stylově čistý, formálně dokonalý a přitom vzrušující tvar". Frejka tehdy použil překlad J. O. Fischera, Burešová dala přednost o něco mladšímu převodu O. F. Bablera. I tak je hodně metaforický, nadnesený jazyk překladu pro některé herce problémem, deklamování textu je odcizuje rolím.
   V případě obou protagonistů, Jiřího Dvořáka v roli Macbetha a Vilmy Cibulkové hrající Lady Macbeth, však Bablerův text naopak svou mnohoznačností, patosem a filozofičností přispěl k výrazné a přesné charakterové kresbě složitých postav. Dvořákův Macbeth je neobyčejně působivý; herec, kterému sedí něžné a intelektuálně "měkké" role, využívá tohoto zaměření, aby zdůraznil slabost a změkčilost svého tragického hrdiny, který v bezohledném a tvrdém chlapáctví nikdy nemůže být dost přesvědčivý a jehož role vraha není dána podstatou jeho osobnosti, ale je vynucena prostředím, okolnostmi, chorobnou ambiciózností Macbethovou a zvláště jeho ženy. Rozpolcenou postavu dokonale zvládá i Vilma Cibulková, ani nadnesený text jí nevadí, aby předvedla pestrou škálu emocí zprvu bezohledné a posléze trpící ženy.
   Někdejší Frejkův avantgardistický přístup k Macbethovi připomene režijní pojetí Hany Burešové i tím, že část na rekvizity chudého jeviště pojímá i jako jakousi hereckou šatnu či zkušebnu, z níž přicházející herci jsou občas v civilu či alespoň část jejich oblečení není historickým kostýmem. Postup chce naznačit propojenost našeho běžného života s časem a prostorem dramatického díla, ale zároveň má i zcizující účinek. V každém případě přispívá k zobecnění poselství hry, která i po čtyřech stech letech podnětně vypovídá o fenoménu moci, o pohnutkách jejího tragického zneužití.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]