(29. 4. 1926 – 28. 11. 2012)

   Po každém, kdo opustí tento svět, zůstává stopa, podstatné však je, jaká ta stopa je, jakou má hodnotu. Jsou však i takoví, není jich bohužel mnoho, kteří po sobě zanechají ne jednu stopu, ale celý trs a takových, které jsou hluboké a té nejvyšší kvality. Právě k takovým patří i stopy Jarmily Vrcholové-Pátové.
   Oblastí, kde tyto stopy zanechala je mnoho, od těch, v kterých se promítá její umělecká činnost, kde svým zpěvem okouzlila bezpočetné publikum, přes stopy, v nichž pokračují její žáci. Dále to jsou stopy literární, ale i ty, které odráží její organizační práci.
   My, kteří se o nějaké ty stopy stále ještě snažíme, si můžeme jen přát, aby i po nás zůstalo tolik a tak hodnotných stop.

   VĚRA BERANOVÁ
   předsedkyně Výboru národní kultury



   Narodila se v Praze. Pocházela z rodinného prostředí, které kultuře všestranně přálo. Její otec František Páta, známý slavista, překladatel a spisovatel, byl za okupace 2. 7. 1942 popraven nacisty. Vystudovala zpěv na konzervatoři a hudební pedagogiku na Univerzitě Karlově. Patřila k našim nejvýznamnějším pěvkyním, koncertovala doma i v zahraničí, nahrávala gramofonové desky a CD pro Supraphon, Panton a Eternu. Ceněny jsou například její interpretace děl Janáčkových, Dvořákových, Foerstrových, Martinů a lužickosrbské vokální tvorby. Pedagogickou činností se zabývala na fakultě UK a na AMU, kde také několik let vedla katedru zpěvu a operní režie. S velkým uznáním na ni vzpomíná řada významných pěvců, působících na domácích i zahraničních scénách (například v Národním divadle v Praze nebo v Metropolitní opeře v New Yorku).
   Napsala celou řadu statí a knih pedagogických, například po roce 1989 opakovaně vydávanou Didaktiku zpěvu pro sólisty, sborové pěvce a budoucí pěvecké pedagogy. Byla roky předsedkyní federální komise pro obhajoby kandidátských disertačních prací v oboru teorie hudební výchovy. Zabývala se dále činností lektorskou a recenzentskou, odbornými přednáškami na krajské a celostátní úrovni, referáty na mezinárodních pěvecko-pedagogických konferencích atd.
   Ve Výboru národní kultury působila od jeho založení, dlouhá léta byla předsedkyně tohoto občanského sdružení. Také zde organizovala koncerty vážné hudby. Věnovala se ale i literatuře, byla členkou Unie českých spisovatelů. Vydala několik knih veršů a próz: Svému otci (České Budějovice, 1947), Láska nejvěrnější: Vyprávěnky o domovu (KN Pardubice, 1959), Z jedné lidské paměti: Deník z let 1938–1945 (vydáno 1995), Nálady, dojmy a upomínky z mého života (OREGO, 2001).
   Do zpravodaje Lípa přispívala svou básnickou tvorbou. Patřila mezi ty, kteří v pololetí 2012 změnu koncepce tohoto čtvrtletníku VNK uvítali. Chystal jsem se její tvorbu představit v ucelenější podobě, měla z toho velkou radost. Při skoro každém z našich několika posledních setkání mi dala nějakou novou báseň. Psala je vzorným krasopisem (takhle psávala i moje babička Anička). Jarmilka mi při mé návštěvě u ní doma řekla: Jeníčku, napíšu i pro tebe básničku, jako jsem ji napsala pro svého syna, kterou ti věnuji. Ale už se připozdívalo.
   Do poslední chvíle ještě organizovala listopadový koncert z české a světové klasické pěvecké tvorby pro VNK a zároveň dojednávala s Milanem Havlíčkem z nakladatelství OREGO reedici své pozoruhodné a již dávno rozebrané knihy vzpomínek.
   Jako by pro naši Jarmilku (tak jsme jí všichni ve Výboru národní kultury říkali) bylo mottem to, co uvedla ve své básni Poslání:
   Nezůstat mrtvým křídlem bez rozletu, / nezůstat prázdnou dlaní s málo mozoly, / stát se snad sluncem a rozdávat se světu / a pálit jako paprsky, pod nimiž sněhy povolí, / sít větrem dobro mezi tvrdé skály, / nechat je vyklíčit a vyrůst navzdory všem!

   JAN POLÁČEK
   šéfredaktor čtvrtletníku Lípa



   JARMILA VRCHOTOVÁ-PÁTOVÁ
   Je to tak
   Jsou lidé, kteří slova sladí,
   jiným z nich kape okurkový lák,
   někdo má jazyk medový a jiný hadí
   někdo je mírný beránek – a jiný drak.

   Kéž uchráním se dračích jedů
   a slova z medu neskryjí mi špatnou věc.
   Učit se musím, co vždy nedovedu,
   odhalit, kdo je pokrytec.

   Vzpomínka na dětství
   Po létech stíny vyblednou,
   že dětství jen krásné zdá se.
   Všechny ty smutky najednou
   zhltí se v dávném čase,
   jako bys přišel z pohádky,
   do níž se stále chceš vrátit.
   Probíráš v rukou památky
   – a podzim dny začíná krátit.
   Sluníčka už je namále.
   Večery už se dlouží.
   Zdálky se hraje na sále…
   Jen ať mi paměť slouží!

   Milému
   Nesu ti květy, můj milý,
   aby ti voněly, aby tě těšily,
   aby ti padly do oka.
   Že sama prázdné ruce mám?
   Vždyť já i sobě natrhám,
   louka je přece široká.

   Nesu ti květy, můj milý,
   na mne už žádné nezbyly
   – ani ty holé stvolečky.
   Na jiné louce možná – snad
   budu si muset natrhat.
   Píšu ti báseň bez tečky.

   My…
   Dlouho jsme chodili do nocí,
   do mlhy líbali svá vlhká čela.
   Listy – podzimní slzy plačících stromů
   kanuly na naše ramena
   a tma se nám do očí chvěla.

   Dlouho jsme chodili kolem plotů
   Křiklavých podzimním vínem,
   hleděli do oken šťastných světlem a teplem
   – my –
   – šťastní zimou a stínem.

   Zamyšlení
   Jsou básně krásné, to já vím,
   však krásnější jsou ty, o nichž sním:
   aby v nich rytmus byl
   – a také rým.

   Přátelství
   Přátelství je na dně duše.
   Síla. Opora a klid.
   Nekoupíš je. Nevynutíš.
   Je to zvláštní cit.
   Přátelství je na dně duše –
   vzácnější než drahý kov.
   Je v něm pomoc, pochopení –
   častokrát i beze slov.
   Přátelství je na dně duše.
   Není to jen dárek k svátku,
   je v něm vděčnost, náruč jistot.
   Je to vždycky na oplátku.

   Vyznání země
   Jako když milý milou vyprovodí
   – tak blaženě dřímám pod sněhem
   a čekám na setkání,
   kdy zase pluh tvůj přijde a nové brázdy zrodí,
   kdy probudíš mne ze sna dotekem svých dlaní.

   Ať se ti dávám v barevném kvítí,
   v širokých řekách plných vody,
   ať se ti vetkávám do zlatých nití
   -nebo ať věnčím se těžkými plody
   -ať za teskných vánic,
   jež ke mně se vrací,
   či s rozpjatou náručí zrežnalou klasem
   – za tvoji lásku a za tvoji práci
   nikdy tě nezradím!
   Tvá jsem!

   Synovi
   Dokud žiju – nezapomínám.
   Na zlé i na dobré.
   Na krásné tím spíš.
   A proto myslím na děti.
   Ať se můj synu naučíš
   nést štafetu lidské paměti.

   Samota
   Samota je krásná.
   Máš v ní pohodu,
   máš v ní inspiraci.
   Promýšlíš své plány,
   promýšlíš svou práci.

   Samota je nádherná.
   Máš v ní klid a prostor
   prostor pro své snění.
   Nikdo neruší tě,
   nad samotu není.

   Není slovo jako slovo.
   Je to velký klam.
   Samota je dobrá.
   Zlé je, když jsi sám.

   Skepse
   Svět neskládá se z nepřátel a přátel
   a to mně nejvíc vadí.
   Je na třetiny rozdělen:
   ti, co tě zradili,
   co zrazují
   a co tě jednou zradí.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]