Byla to hotová pohroma pro ty, kteří studovali nebo chtěli v budoucnosti na vysoké škole studovat. Nadějí bylo všeobecné přesvědčení, že svět je před velkými událostmi, ale že Němci nakonec přece jen zůstanou poraženi. Ale kdy? Zatím jen bylo jisté, že české vysoké školy jsou na tři roky zavřeny. A proto je nutno již dnes začít s přípravou na jejich znovuotevření. Především to chtělo studovat. Než dlouhé úvahy, bylo nutno začít studovat, popř. pokračovat ve studiu, což platilo u těch, kteří již českou vysokou školu libovolného typu studovat začali.
K víře, že české vysoké školy budou zase jednoho dne otevřeny a k přípravě na studium patřila možnosti připravovat se s dřívějšími absolventy vysoké školy. Sehnat učební pomůcky ve velkoměstech nebylo tak velkým problémem: po známosti se budoucí student poznal s někým, od koho by za dohodnutou úplatu získal nejen skripta, snad i učebnice, ale také dobré rady. Hůře na tom byli zájemci z menších měst, popř. z venkova. Těžko bylo najít vhodného partnera, s jehož pomocí bylo možné pustit se do studia, ale ve vší tichosti, aby se to »nepřítel« nedozvěděl. Tak v místě mého tehdejšího bydliště nikdo v »mém oboru« v poslední době vysokou školu neabsolvoval. Ale s tímto problémem jsem si poradil: chci jednou studovat na Vysoké škole obchodní v Praze a tam budu potřebovat znalosti a hlavně zkoušky z cizích jazyků. Jako totálně nasazený v »rajchu« jsem si dopsal do nakladatelství Langenscheid v Lipsku, odkud mi poslali učebnice cizích jazyků typu »dvacet hodin nějakého jazyka pro začátečníky«. To by mi mělo stačit; šlo mi o mluvnici dotyčného jazyka, bez mluvnice nelze cizí jazyk dobře zvládnout. Ovšem potíž byla v tom, že jsem dostal dost příruček, jako »20 hodin ruštiny pro začátečníky«, totéž pro polštinu, italštinu, chorvatštinu, ale bohužel mi sdělili, že angličtina a francouzština je vyprodána.
V německých táborech bylo dosti příležitostí denně mluvit s někým v požadovaných jazycích, jen jsem si někdy omylem hned nevzpomněl, že s dotyčným mám mluvit např. polsky a ne chorvatsky.
Po téměř třech letech v »rajchu« a skončení války jsem si na Vysoké škole obchodní v Praze ověřil, že jsem podle možností přece jen něco pro své poválečné studium udělal.
Samozřejmě po válce na Vysoké škole obchodní (VŠO) byla z jazyků na prvním místě ruština, ale ta dělala mnohým značné potíže. Zkoušejícím byl prof. Leontij Kopeckij, autor Česko-ruského slovníku, který měl tak »typickou« ruskou výslovnost, že množí i dobře připravení studenti nestačili uchem vnímat, co zkoušející diktuje. Pro mne to nebyl problém, na ruštinu jsem měl ucho zvyklé. Také mne přemluvili, abych při diktátu psal velkými písmeny, aby sousedé mohli ode mne text opsat.
Zdálo se, že zkouška z ruštiny pro mne nebude žádný problém. Dozvěděl jsem se, že v kabinetu ruského jazyka jsou k dispozici otázky pro ústní zkoušku. Šel jsem si je tedy prohlédnout. Na stole leželo 80 kartiček s 80 otázkami: probíral jsem jednu otázku po druhé a pořád se mi zdálo, že to pro mne nic nebude. Už jsem probral málem 80 otázek a vše pro mne »nic nebylo«, až najednou jedna kartička s označením »nakažlivé nemoci« mne trochu zarazila. V nemocech se nevyznám ani v češtině, ale snad tuto jedinou otázku nedostanu a tak jsem ji vypustil z hlavy.
Nadešel den ústní zkoušky z ruštiny. Ke zkoušejícímu prof. L. Kopeckému směli dovnitř dva zkoušení; jeden již byl na řadě, druhý si vybral otázku a v duchu se směl připravovat. Zrovna zkoušel příslušníka RAF (letce z Anglie), kterému to moc nešlo. Profesor se zamyslel a zkoušenému řekl, že ho chápe, že on sám na tom po první světové válce nebyl lépe: po bojích na Perekopu utekli do ČSR a zde se snažili také dokončit studium. Zkoušející měli pochopení, on ho má také, takže jestli se zkoušený spokojí s poslední přípustnou známkou, je to v pořádku. Také bylo, ale horší to bylo se mnou. Z hromádky otázek jsem si vytáhl »nakažlivé nemoci«. Osud je někdy tvrdý, nezbude mi asi, než jít ke zkoušce ještě jednou. V hlavě jsem si připravil úvod, že za totálního nasazení jsem se rovněž hodně bál nemocí. A tak jsem začal větou, že za druhé světové války jsem se nejvíce bál během »katorgy« (nuceného nasazení) a ten výraz »katorga« jako by profesora úplně zelektrizoval a skočil do zkoušení zvoláním: »Copak vy jste byl na katorge, no to nás zajímá víc než nějaké nemoci, řekněte, kde to bylo, jaký to mělo průběh?« Spadl mi kámen ze srdce a již jsem se rozpovídal, až mne profesor zastavil.
Ruština dopadla dobře, podobně zkouška z němčiny, z které skládal málokdo zkoušku málokdo, a pro mne to bylo snadně. Podobně u Dragutina Prohazky jsem snadno udělal zkoušku ze srbochorvatštiny. Přinesl jsem si materiály o furlandské menšině, sousedící se slovinskou menšinou a doporučovat jsem slíbit Furlandcům autonomii v Jugoslávii, vždyť v Itálii nebyli ani uznáváni.
Dočkal jsem se otevření českých vysokých škol, jazyková příprava za »rajchu« přišla vhod. Školné se tenkrát na vysokých školách neplatilo, takže dnes si myslím, že všichni, kteří pro ně hlasují, by ho měli zpětně zaplatit, i když studovali v době, kdy školné bylo neznámým pojmem.
Autor: JAROSLAV LIŠKA
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)