Nova v nadpisu budiž prosím čtena jako termín z astronomie, kde se jí rozumí hvězda náhle zazářivší; na obloze se nov objeví ročně několik desítek, na českém literárním nebi jsou mnohem vzácnější. Televizní Nova – dávno už bez nejmenší kulturní ctižádosti, s níž zahajovala a získala si respekt, který promarnila – sice vyrábí rok co rok pár nových efektních efemérních hvězdiček –, ale literatuře jde snad pořád ještě o víc.)
   Marně si hlavu lámu, zda by mě překvapil v mnohém fascinující DENÍK MUŽE VE STŘEDNÍCH LETECH (Mladá fronta, Praha 2013), kdyby se mi kdy do rukou dostal některý z titulů, jimiž se Petr Kukal (ročník 1970, pedagog vzděláním i jako šéfredaktor časopisu a nakladatelství, jako organizátor všemožných kulturních podniků, vzdělávacích kurzů apod.) už před Deníkem zabydlel na knižním trhu tak zoufale přeplněném a nepřehledném, že jsem neměl potuchy ani o jeho knížkách k výchově a pro děti – tomu jsem se nikdy soustavně nevěnoval –, ale ani o šesti sbírkách poezie, která je mi denním chlebem. Omlouvá mě, že z těch šesti zmíněných, leč nejmenovaných v poznámce O autorovi v Deníku muže, má Vědecká knihovna v Olomouci jen jednu (případně i tu, co vyšla pod neprozrazeným pseudonymem?)?
   Když mám na stole knihu na recenzi, obvykle si přečtu (nebo znovu aspoň přelistuju) vše, co autor vydal před ní. Ale když je kniha sama o sobě tak přesvědčivá jako Kukalův Deník muže ve středních letech, mohu snad odložit seznámení s tím, co Deník předcházelo (četl jsem jen sbírku Orel velmi, 2008), až na nějaké „potom“ a odvážit se dohadu, že se Kukal právě tímto Deníkem spisovatelsky plně „našel“, a to hned v románu; románu jednoho roku svého autora, ano: v románu, neboť tak jako jsou žánry román v dopisech, románová kronika, fotoromán aj., jistě už je (ač dosud neveden v příručkách) i žánr román v deníkových záznamech, jakási osobní románová kronika, a to založená nikoli na vyprávění o minulosti, ale na prožívání přítomnosti. Její přirozenou součástí ovšem je i paměť, rozpomínání na to, co bylo, mělo nebo mohlo být a nebylo, i plány a sny o budoucnosti den za dnem přecházející v přítomnost někdy dobře předvídatelnou a taky až trapně předvídanou, jindy neuvěřitelně překvapivou.
   Pokud má pravdu Kundera, který vidí v románu nejpružnější a zároveň nejvrcholnější formu slovesnosti vůbec, a vše (i když ne každý) mu dává za pravdu, pak román-non-fiction-deník je patrně podstatnější syntéza prózy a poezie než román ve verších. Je to syntéza lyriky (deník je přece osobním přiznáním a vyznáním) a epiky (každodenní skutky i neskutky se automaticky řetězí v příběh), navíc i syntéza lyriky a epiky s dramatikou: zaznamenává zárodky a růst krize, peripetie i skutečné nebo nenaplněné, leč očekávané rozuzlení konfliktů deníkopisce s jeho rodinou, představenými, kolegy i podřízenými a s ostatním okolí; je to i drama nadějí a zklamávání i revue setkávání s idoly i idioty. Román-non-fiction-deník vyniká nad mnohé umně a až rafinovaně fabulující romány zcela přirozenou třaskavou směsí malých obyčejných každodenností a velkých událostí (Doby a Dějin), které někdy zasáhnou do každodenního žití některých lidí třeba i brutálně, jindy se ho téměř netknou. Nad román v pouhé formě deníku (tedy nad román-fiktivní deník) vyniká předností autenticity osobní výpovědi a také plným a zjevným ztotožněním (personální unií) autora, vypravěče a hlavní postavy.
   Román-non-fiction-deník není ovšem žánrový vynález Petra Kukala nebo Viewegha, už v druhé větě jeho knihy jmenovaného (Kukal se „rozhodl napsat deník“ jako jeho „vzor Michal Viewegh“). Románem-deníkem přirozeně byly už deníky dobrých spisovatelů, například Stendhalovy; přesněji: staly se jím; románem se staly ovšem až aktem dodatečného, zpravidla posmrtného vydání. Nevím, kdo napsal první intencionální román-deník (už náš Karel Konrád si utahoval z pisatelů osobních deníků, psaných jen po jedné straně papíru, to s šilháním po nakladatelích, kteří se po Mistrově deníku vrhnou jako po zaručené senzaci). Intencionální román-deník se klubal ze skořápky denních záznamů ve spisovatelských zápisnících a diářích zvlášť důrazně už u André Bretona a jeho českého ctitele Vítězslava Nezvala (List z deníku v Ženě v množném čísle, ale už předtím v románech Jak vejce vejci a Monaco).
   A jsme u odpovědi na otázku, proč se Kukal, často připomínající oba dva (romány-)deníky Vieweghovy a poměřující se jimi (27/1: „Schválně se jdu podívat, co si předloni 27. ledna zapsal do svého druhého vydaného deníku Michal“; 1/3: „Listuju oběma vydanými deníky Michala Viewegha, jsou po všech stránkách lepší“,… 12/10: „…nejsem ani ze třetiny tak zajímavý jako Michal Viewegh“) stále vrací k Vítězslavu Nezvalovi. O něm opravdu ví „nesrovnatelně víc než o svém otci“ a své celé rodině (8/3), pídí se po prvních vydáních jeho knih (27/2), navštěvuje až se zbožnou úctou místa jeho života a díla (15/4) a na rozdíl ode mne neváhá o něm napsat, že je to „největší český básník 20. století“ (rovněž 15/4 a znovu 28/6). Jak vysoko ho staví, píše po nezvalovsku suverénně 21/7: „Svátek má Vítězslav. TEN Vítězslav, pochopitelně. Kdybych mohl, zakážu zákonem, aby to jméno po něm už kdokoli jiný nosil.“ Kukal Nezvala nejen zná, ale také se od něho velice mnohému naučil a především v jeho stopách často také analyzuje, co píše. A 28/6, tedy v samém středu Deníku muže ve středních letech dal klíč k němu, ocitovav z Nezvalova Skleněného haveloku Konec soukromého života: „Chodit ve skleněném haveloku je strhující a prosté jako budoucnost“.
   Kukal chodí ve skleněném haveloku s odzbrojující prostotou a předem bere vítr z plachet kritice, když skromně vymezuje ústy svého syna svoje místo ve vysoce vzedmuté vlně obliby deníků: „…můj deník se ani vzdáleně neblíží deníkům Adriana Molea a není omluvitelný ani ironií, jaká dává šmrnc Deníku Brigit Jonesové“(12/10). Už předtím (9/10) si zapsal své potěšení ze zprávy, že Mladá fronta chce dát knize „nálepku český Adrian Mole“ (a dala: na zadní desce knihy): „…deníky Adriana Molea jsou mojí oblíbenou ságou.“ Ale zároveň si se sebeironickým humorem posteskl, že přiřazením k deníkům Adriana Molea se má „ořezáním hlubokomyslných úvah nad literaturou a posílením osobní zpovědi stát z jeho Deníku muže lehce parodický profil zoufalce, probouzejícího alespoň sympatie.“ Ať však Kukal skutečně co odřezal, ať ne, vůbec nezmizely „pronikavé postřehy“ a chytrý humor“ glosující současnou kulturu i nekulturu v literatuře i společnosti až po zrůdnosti typu Přemluv bábu. Jeho román-deník se čte jedním dechem jako osobitá pronikavá a vtipná, předsudků prostá analýza roku 2012, během něhož byl napsán, ještě před dokončením nabízen nakladatelstvím a už před několika měsíci vydán.
   Ne že bych byl s to se ztotožnit se všemi Kukalovými poznámkami o událostech a lidech, k některým z nichž zbytečně vzhlíží, ale to mi nebere radost ze způsobu, jak píše o světě a hlavně sobě. Když zajásá nad zvěstí, že jeho Deník už má nakladatele, dává si závazek, že o vydání nebude zatím mluvit: „Nechci to zakřiknout. Bude to moje tajemství, slibuju si. O minutu později se v kanceláři svěřím Filipovi a Janě. Pak to napíšu ještě mámě, Hance, zakázanému kamarádovi Petrovi, básnířce z Brandýsa a Kristýně pošlu nadšenou SMS. Jinak mlčím jako hrob.“
   Básnická sázka na podivuhodnou „úžasnou logiku“ života, za niž byl ve třicátých letech vypeskován Nezval romanopisec, Kukalovi v jeho Deníku muže ve středních letech až neuvěřitelně vyšla. Jeho román-deník, v němž v záznamu z 1/1 padne jako vůbec první jméno (z víc než sta jmen osobností obecně známých i osob známých jen v kraji, městě, rodině) Michal Viewegh a Viewegh se pak jako leitmotiv vynořuje více než dvacetkrát, jen pár stran před koncem Kukal zaznamenává zprávu, že Vieweghovi praskla aorta, a až toho 10/12 zavzpomíná, jak se s Vieweghem seznámil (zvítězil v soutěži „Dopište Viewegha“, vyhrál zájezd k moři a oběd se svým vzorem). A pak už jen 26/12 připomene, jak mu imponuje Vieweghova „reflexe deníkového psaní jako existenciálního činu“ a záblesk patosu hned odmocní poznámkou, že s Vieweghem „něco společného“ přec jen má, i on přece před lety „nedostal slíbenou vepřenou s knedlíkem.“
   Než Kukal svůj Deník dopsal, mohlo se i jemu zdát, že to nebude než epigonský ohlas úspěšných deníků Vieweghových. Ještě 11/6 je mu jeho Deník jenom „šílený revival“. Ale je v tom opravdu jen skromnost? Že by neznal Seifertovo „nejkrásnější bývá šílená“? Ať chtěl, ať ne (patrně spíše ne), jeho Deník v porovnání s Vieweghovým Báječným rokem (2006) a Dalším báječným rokem (2011) není odvar, druhák, ale silná vonná káva; při všech odkazech na Mistra je to kniha originální v pohledu na život, na současnou českou společnost a figury i figurky. A dokonce je to i (jistě proti vůli autora) bezděčná elegantní polemika s deníky mimořádně úspěšného autora, který se jako ryba pohybuje ve velkém světě bohatých a mocných; polemika ve jménu velice obyčejného života. Přímo se nabízí paralela: Karel Čapek napsal po exotickém Hordubalovi, světoběžnickém Povětroni Obyčejný život a právě jím uzavřel svou románovou trilogii. Kukalův Deník muže… podobně doplňuje, graduje oba deníky Vieweghovy. Život těžký jen sebezaslouženější přemírou báječnosti je zajímavý už sám o sobě jako vytoužený a pro většinu nikdy nenaplnitelný sen. Aby zaujaly a získaly si respekt záznamy běžného trampotného života „konzultanta školící agentury, příležitostného lektora a učitele večerní školy“, jak se sám představuje, už léta praktikujícího křesťana i velkého hříšníka (Vančura v Rozmarném létě: za svobodna se jmenovala Nezválková a její otec byl veliký hříšník a psal krásné básně), z čehož nic neskrývá, a to vše všední den po všedním dni (nevšedních dní je tak málo) – k tomu už je zapotřebí mimořádného umění. To umění Kukal Deníkem muže osvědčil. Bude to tím, že je především básník. Prosazuje-li se nyní do širšího čtenářského povědomí románem-deníkem, není třeba nic korigovat na zjištění, které vepsal Milan Hrabal do doslovu ke Kukalově sbírce Orel velmi: „Do literatury vstoupil poezií a v ní je také – a nejspíš zůstane – těžiště jeho uměleckého hledání.“
   Ve čtvrtek 28/11 2012 si Kukal vystřihl z Polabského týdeníku TOK článek o svém posledním autorském čtení, kde o něm dvacetiletá studentka Míša píše jako o „jedné z hvězd polabského kulturního života“. Kdyby měl někdy pochybnost o tom, kdo je, znovu si ten článek umiňuje přečíst. Po tomto výronu sebeuspokojení nemůže však naštěstí nenapsat jako samostatný odstavec do závorky: „Kdybych měl někdy pochybnost o tom, kdo jsem, znovu si přečtu tento zápis.“ Kéž taková nedůvěra k povzbudivé pochvale a slávě Kukalovi vydrží i po nejpříznivějším přijetí jeho Deníku muže.
   I proto jsem napsal otazník za název recenze o něm jako nové hvězdě na českém, nikoli jen polabském literárním nebi.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]